tém duše; atd. Změny tyto dějí se ztrátou jotace: i-, první člen dvojhlásek ě a ie, v jistých případech u výslovnosti zaniká, bývalé ě, ie klesá v e, é.
Klesání toto děje se a postupuje časem: A) již v přísných památkách z XIII a XIV stol. nalézáme některé odchylky ustálené, odchylky staré; B) potom, od pol. stol. XIV a v době následující, šíří se úpadek a bývalá pravidelnost větším dílem zaniká; C) do doby nové zůstala část bývalého pravidla zachována jen po souhláskách retnýeh.
A) Odchylky staré. Jak právé pověděno v § předcházejícím, šetřeno pravidla o ě, ie v rukopisích z doby ok. r. 1300 a z 1. pol. stol. XIV, dílem i v některých rkpisích mnohem pozdějších patrně, někdy velmi přísně. Ale i v těchto rukopisích na jotaci přísných vyskytují se některé odchylky hojně nebo i stále a tak důsledně, že téměř pravidlo zvláštní, od pravidla obecného odchylné tvoří. Odchylky ty dlužno vyčísti a vyložiti.
1. Sem patří především slabiky le, lé m. žádaných lě, lie, zpomenuté již nahoře. V textech s pravopisem dostatečně vyvinutým od sklonku stol. XIII, v tom zejména v textech na jotaci velice přísných, nevyskýtá se lě, lie nikdy (deliegie Hrad. 46ᵃ, které jsem v Listech filol. 1878, 191 jako odchylku uvedl, zakládalo se na mylné kopii; dlužno čísti: dél’ jejie); v ML. 39ᵇ psáno bolyeſtywe, ale y přetrženo (korrektura stará); teprv ok. r. 1400 a v době následující vyskytují se příklady se psaným lie, lye: křesťane chval spasytelye Sequ. 362, zemdlyegy všickni údi AlxV. 1794 (příklad jediný v Alx.), Poſliete mittite Koř. Dan. 13, 29; četněji pak vyskytují se doklady takové teprve v rukopisích a tiscích pozdějších stol. XV a XVI; na př. w kaplie Mand. 4ᵃ, w takéj chwalie Mill. 39ᵃ, stařec welieſſe t. 22ᵇ, adverb. weselie a milie Křiž. (1472) 273, w tielie Baw. (1472) 235, w tom bidlie t. 213, we mdle sylie t. 56, adv. celie t. 208, milie 56, zelije Lact. (1511) 216ᶜ, rolije t. 8ᶜ, lijeny t. 77ᶜ, lijeti t. 84ᵃ, naliezen Pf. Otč. (list. českopolsk. stol. XV a XVI) 10, alie t., lieſy t. 7, ſtalie a zachowalie t. 57, dalyeko slc. tisk z r. 1752 Pastrn. 7, alye t., alye (tisk 1886) t. Příklady tyto – s odchylným lie, lye z doby pozdější
– mají své přičiny jiné (v. § 276 a 170); pro dobu starší ok. r. 1300 a stol. XIV, pokud pravidlo o ě, ie platilo, není v nich svědectví nijaké a můžeme k nim nehleděti; také ojedinělé odchylky ze sklonku XIV a zač. XV stol. v Sequ., AlxV. a Koř. nemohou míti váhy proti ohromnému počtu dokladův se psaným le m. lě a lie, ve kterých je svědectví zajisté bezpečné, že v době, ze které pocházejí nejstarší památky české s pravopisem dostatečně rozvitým, vyslovovalo se již le, lé místo žádaného lě, lie, t. j. že jotace v lě, lie byla zanikla již před sklonkem stol. XIII. Také v polštině není slabiky lě (lie).
2. Kromě toho jsou v stč. často odchylky po souhláskách retnýeh, tedy v slabikách mě, bě, pě, vě, fě (krátkých, zřídka v dlouhých). Zejména
