(sthněm. zubar, srov. § 145), gen. čebra atd., pól druhého czebra ovsa List. Poř. 1443; atd. – Odchylky vyskytují se, ale nepřesahují míry, na př. we ſkole Pass. 409 a j., ze ſcody Rožmb. 252 a j., ke ſſkodie ChelčP. 204ᵃ atd.
Některá však jednotlivá ze slov těchto odchylují se od pravidla našeho důsledně nebo skoro důsledně již v jazyku starém. Na př. subst. kněz stsl. kъnęzь je z němčiny; podle sthněm. chuning bylo i v slovanštině kъn-, a podle toho žádáme, aby stč. bylo ote-knězě, ke-knězu, se-knězem atd. (z otъ2j-kъ1n- atd.); ale již nejstarší památky mají z pravidla ot-knězě, k-knězu, s-knězem atd., a podobně také památky pozdější a dílem i jazyk nynější, na př. od knyezye DalC. 47, k knyezſtwu t. 35, k kniežeti ChelčP. 272ᵇ, k knězy Br. Lev. 23, 10, k kněžjm t. Deut. 17, 9 (vedle toho: ke knyezu DalC. 30), s kniezjmi KolA. 1518, s knězem Us. atd.; tu je pravděpodobný výklad jen ten, že theoreticky žádané a v stsl. dosvědčené kъn- bylo ovšem také v češtině, ale tu zaniklo ъ záhy, před proniknutím pravidla o jerovém e: když pravidlo toto pronikalo, říkalo se již na př. kъ-knězu atp., a z toho bylo ovšem k-knězu atd. Jiné příklady: kmotr m. kъmotr, stsl. kъmotrь, z lat. compater, s-kmotrem a nikoli se-kmotrem; mnich m. mъnich, ze sthněm. munich (lat. monachus), s-mnichem a nikoli se-mnichem atp.
141. Podle pravidla jerového jsou ke genitivům pátku, dne atp. nominativy pátek, den atd. Ke genitivům mozku, básni, ohně atp., stsl. mozga, basni, ogňa, byly zase stč. nominativy náležité mozk, básn, *ogň atd., stsl. mozgъ, basnь, ogňь. Ale za náležité a starší mozk, básn, *ogň atd. je potom odchylné mozek, báseň, oheň atd., -e- se tu vložilo proti pravidlu a patrně analogií podle pátku-pátek, dne-den atd. Tak jest také v pl. gen. bitev m. bitv stsl. bitvъ, božstev m. božstv stsl. božьstvъ atp. podle pl. gen. služeb stsl. služьbъ atd., a tak i v případech jiných. Toto -e- není ve střídě za jer, není jerové, ale ovšem vzniká napodobením tvarů analogických, které mají e jerové. Nazýváme je e vkladné. –
142. V případech jednotlivých nebývá vždycky zjevno, je-li e jerové či vkladné. Na př. v pl. gen oken jest e vkladné, jestliže tvar ten zněl původně oknъ a příslušný k němu sg. nom. okno; ale možná, že bylo původně okъno a pl. gen. okъ2nъ1 a v tom případě bylo by e v oken jerové. Nejistota tato však ztrácí váhu tím, že e vkladné v češtině téhož práva si dobývá, jaké náleží jerovému.
Oboje toto -e-, jerové i vkladné, vyskytuje se přirozeně jen v nitru slova; nikoli též na začátku nebo na konci; na začátku slova nebylo nikdy jer, a na konci nemohlo býti počtem sudé, nemohlo tedy ani tu ani tam vzniknouti e jerové, ani napodobením jeho jer přidané.
