Hrad. 8ᵇ m. ke-zdraví z kъ-sъdrav-; – bez zpowiedy Pass. 343 m. beze-zpovědi z bezъ-(i)zъpov-; – k ztrátě Vel. Jg. m. ke-ztrátě z kъ-(i)zъtrat-;
– w ztrawie Kruml. 113ᵃ m. ve-ztravě z vъ-(i)zъtrav- atd. Odchylky tyto vyvinuly se jako ostatní, totiž analogií: bylo kdysi náležité ote-sbora, ve-sboží, ke-sčědiú atp., ale analogie udělala z toho ot-sboru, v-sboží, k-sčědiú atd., podle ot-boha, k-bohu atp. V textech stč. má tato odchylka vrch, je pravidlem; mnoho se z ní udrželo dosud, na př. v-skutku, k-ztrátě, bez-zpovědi a j.; něco se však změnilo novým a opětným působením analogie, na př. ze-smyslu; někde je výsledkem změn kolísání, na př. v-zpovědi a ve-zpovědi, k-zdraví a ke-zdraví atd. –
K odchylce sváděla analogie a jazyk chýlil se k ní a přijímal ji, když se tím usnadňovala výslovnost. Na př. stč. říkalo se správně t. j. ve shodě s pravidlem o e jerovém: v-střědu, v-skříni, k-střělbě atp., w ſtrzyedu ML. 96ᵃ, w ſkrzynyech Pulk. 161ᵃ, k ſtrzyelbye t. 11ᵇ atd.; skupiny souhláskové vstř-, kstř-, vskř- atp. jsou však nesnadny vysloviti, jazyk usnadnil si je, když povolíl analogii a podle ve-stu, ke-stu atp. přijal předložky vokalisované také ve výrazích ve-středu, ve-skříni, ke-střelbě atd. Časem přijímá se tato pomoc i při skupeninách méně nesnadných, než jsou vstř-, kstř- atd., a říká se na př. ze-dřeva m. z-dřeva, ve-hvězdách m. v-hvězdách, ve-škole m. v-škole, ke-škodě m. k škodě, ke-stolu m. k-stolu atp.
Jindy vedla k tomu žádoucí zřetelnost, aby jazyk přijal odchylku, kterou analogie nabízela. Na př. říkalo se podle pravidla o jerovém e správně: k komu, k-králi, v-vodě (vedle u-vodě), v-franské zemi, z-země, z-Ščítného, s-saditi, s-skály atp., k komu Pror. Ol. Isa. 46, 5, Br. Isa. 10, 3 a j., k králi Háj. 361ᵇ, Br. Isa. 39, 3 a j., k kralowu wozu AlxBM. 2, 34, w wodie Háj. herb. 44ᵃ a j., w wodě Br. Ex. 12, 9, udeřil w wodu t. 7, 10 a j. w Franſké zemi Háj. herb. 201ᵇ, w Ffrankowiczich KolA. 1518, w flandrzyech MastDrk. 33, z ſſczytneho Štít. list. 1373, z země Br. Jer. 10, 17, sſazen s úřadu Štít. uč. 126ᵃ, (ovcě) ſkaly spadne t. j. s- skály AlxV. 1118 atd.; vysloviti souhláskové skupiny k-k-, v-v-, v-f-, z-z-, s-s- atd. je nesnadno, hlásky skupené splývaly v jednu, místo k-k- atd. slyšelo se k- atd. (a tak se často i psalo), místo v-v- znělo (a někdy i psalo se) jen v, místo z-šč- (spodobeného v ž-šč-, š-šč) znělo šč atd.; z toho byla nezřetelnost, a této nesnázi jazyk opět se vyhnul, když povolil analogii a podle ke-stu, ve-stu, ze-sta, se-stem atp. přijal předložky vokalisované také ve výrazích ke-komu, ke-králi, ve-vodě, ve franské zemi, ze-země, ze-Štítného, se-saditi, se-skály atd. Odchylka tato pronikla zvláště a stala se v mezích svých opět pravidlem při předložce k-, když následuje opět k-, tedy ke-komu atd.; při předl, v-, když následuje v-, f-, tedy ve-vodě, ve Francii atd.; při předl, z, když následuje z-, s-, ž-, š-, tedy ze-země, ze-skály, ze-života, ze-Štítného; při předl. s, když následuje z-, s-, někdy též když následuje ž-, š-, tedy sezobati (stč. szobati), se-skály,
