tъrt, tьrt, tъlt, tьlt (s jerem před r, l, – nikoli též s jerem po r, l) a sousední (předcházející nebo následující) slabikou jerovou. Na př. gъrstь, tьrnъ, gъlkъ, vьlkъ atp. Podle pravidla jerového mělo se změniti gъ2rstь1 v č. gerst, herst, a podobně tьrnъ v tern, gъlkъ v gelk, helk, vьlkъ ve velk atd.; ale dříve než pravidlo o jerovém e vzniká, mění se tъrt, tьrt, tъlt, tьlt v tr̥t, tl̥t (se samohlásk. r̥, l̥), slova tvaru tohoto zní pak gr̥st-, tr̥n-, gl̥k- (později hluk-), vl̥k-, jeru při r, l v nich již není, pravidlo nově vznikající o jerovém e nemá k nim tedy moci. Srov. § 58. Podobně je z býv. kъ-tьrnu, sъ-vьlkъmь, sъ-gъlkьmь atp. č. k-trnu, s-vlkem, s-hlukem (tvary tlut vzniklé z býv. tl̥t mají v této příčině touž váhu, jako kdyby bylo zůstalo tl̥t) atd., a nikoli ke-trnu, se-vlkem atd., poněvadž kъ-tьrnu se změnilo dříve ve kъ-tr̥nu (se slabikou jerovou jen jednou), sъvьlkъmь ve sъvl̥kъmь atd. – Za stč. črný, žrnov je nč. černý, žernov, za trn, vlk je dial. též tern, velk atd.; tu však nemáme -e- jerové a pohybné, nýbrž samohlásku, která se na těchto místech podle svého jiného pravidla vyvinula; o tom v. § 225. –
139. Vedle výjimek zdánlivých jsou odchylky skutečné.
Jsou dvoje: jednak jerové e jest, kde bv býti nemělo, na př. v gen. mechu, dat. mechu atd. místo mchu z býv. mъ1ch-, fem. četla plur. četli atd. m. čtla atd. z býv. čь1tl-, – jednak jerové e není, kde by býti mělo, na př. čtl m. četl z čь2tlъ1, w ſnatcie ŽKlem. 88, 6 t. j. v-sňatcě m. ve-sňatcě z vъ2-sъ1n-, k ſpaſenyu ŽWittb. 32, 17 t. j. k-spaseniú m. ke-spaseniú z kъ2-sъ1pas-, atd.
Odchylky tyto vznikají během času. Vyskytují se již v textech starých, na př. ot ſboru ŽKlem. 63, 3 místo žádaného ote-sboru, w ſbozy Štít. uč. 133ᵇ m. ve-sboží, ot ſmutka ŽWittb. 31, 7 m. ote smutka, w ſnatcie ŽKlem. 88, 6 m. ve-sňatcě, w ſpanich in somniis Koř. Mat. 2, 12, w ſpolek Kat. 82 m. ve-spolek atd., příkladů mnoho, a ve mnoha případech je odchylka tato pravidlem. Podle toho mohlo by se zdáti, že jsou to výjimky jen zdánlivé, o jakých v § předešlém je řeč, že totiž jer zde bylo zaniklo dříve a tím ušlo pravidlu později nastalému. Ale tomu odporují doklady rovněž staré a dílem starší a starožitnější, které s pravidlem se shodují a tedy dosvědčují, že jer zde nebylo zaniklo před vzniknutím pravidla. Na př. vedle uvedených nahoře odchylek ot-sboru, v-sboží, v-spaních, v-spolek atd. je také náležité we ſboru ŽWittb. 119, 2, uue ſbozi Kunh. 151ᵃ, ze ſmutka ŽWittb. 107, 13, ue ſnimanyu ŽGloss. 101, 23, we ſnymanyu Žwittb. t., ze zpanye Jid. 149, we ſpolcie ŽKlem. 132, 2, weſpolek ŠtítMus. 94ᵇ, ze ſpolka KolA. lᵃ atd. Doklady tyto, které s pravidlem se shodují, jsou v menšině proti oněm odchylným; ale když povážíme, že jsou z textů nejstarších (Kunh., ŽGloss., Jid. atd.) a dále že jsou mezi nimi výrazy ode dávna ustrnulé, jako na př. adv. vesměs z vъ-sъmêsь, weſmyeſs PulkMus.
