ćolaćom (teletem), śćona (stěna), śćohno (stehno), śćo (jste), ňogdo (někdo), ňoch (nech), ňobuj sa (neboj se), ňosu (nesu) ňoseš, sedňoš (sedneš) sedňo sodňomy atp. BartD. 135.
Sem náleží také nč. šťovík za stč. ščevík, pol. szczawik, a nč. šotek za starší šetek.
Slc. žobrák, žobrať vysvětluje se vlivem maďarským, maď. zsobrák; Pastrn. 11. Změna podobná je v slově přejatém stč. cvek, cveček, střhněm. zwëc (hřebík, klínek), nč. dial. cvok, cvoček.
V č. pelyn, pelyň a polyn, polyň atd. jest -e- původní, stsl. pelynъ, srbch. pelin, pol. piołyn (m. pel-); v rus. polynь a hluž. połon, dluž. polyň může změna v -o- pocházeti od tvrdého ł České pol- vedle pel- bylo by pak vysvětliti mylnou etymologií, matením s předložkou po-.
Cizí e, c atp.
134. V slovích přejatých cizí e mnohdy zůstává, na př. rek ze střhněm. recke sthněm. reccho Mikl. Fremdw. 121.
Někdy je změněno v ě, zvláště po souhláskách retných. Na př. děkan ze sthněm. dëchân lat. decanus; ofěra n. offěra z lat. offerre; stč. bělpuch pergamen ze střhněm. vël, buoch-vël; stč. Arběl, do Arbyela AlxV. 2329, do arbyella AlxVíd. t., lat. Arbela; chod. alměř z něm. Almer. –
V barvínek z lat. pervinca Mikl. Fremdw. 77 jest barv- spojením se subst. barva; v nášlík proti sln. nešelj a sthněm. nestila jest a snad starší, srov. ital. nastro t. 113. – Z Gerlach, vyslovovaného Jerlach, je stč. Jarloch, – z něm. Hellebarte střhněm. helmbarte je halapartna. –
Zvláštního povšimnutí zasluhuje zde koncovka lat. -arius, přetvořená v němčině v sthněm. -âri, střhněm. -aere a nhněm. -er, na př. sthněm. pfarrâri, střhněm. pfarraere, nhněm. Pfarrer. Různé tvary této koncovky obrážejí se také v češtině:
z -âri (a lat. -ārius) jest -ář, na př. farář, richtář, šafář; sekretář;
z -aere jest -ieř, na př. ritieř, kacieř, koštieř Lact. 37d;
z -er jest -éř, -íř (-ýř), na př. stč. lejchéř; ze střhněm. Leicher (v. leichaere deceptor, koncovka nhněm. -er sahá též do doby střhněm.), koštéř Tom. řem. 155, prubíř, šlejfíř Us., haltéř, haltýř Jg.
Sem patří také substantiva s koncovkou -ar (demin, -árek), přetvořená z něm. -er. Zejména hojná příjmení, na př. Fejfar z něm. Pfeifer, Vytvar z Wittwer, Šnejdar dem. Šnejdárek ze Schneider, Vohnar a Vojnar z Wagner, Rozlar v list. z r. 1437 v Archivu Česk. I. 345, Prennar v list. z r. 1454 t. II. 460, Henigar v list. z r. 1499 t. I. 356 atd.; též některá appellativa: rejthar, felčar, krejcar, tolar, špejchar. V slovích těch je -r necháno z němčiny, ale za -e- jest vlivem koncovky -ář, která je téhož původu a v substantivech stejného druhu stále se drží.
