na př. psl. kъ, polъ, kostь, sъto, tьma dalo české k, pól, kost, sto, tma, jer zaniklo bez náhrady;
b) šly-li za sebou slabiky jerové dvě, zanikalo jer v prvé z nich (počítajíc od konce), ale dávalo střídnici e v druhé; na př. psl. dь2nь1, dalo č. den, sъ2nъ1, č. sen atd.;
c) šlo-li za sebou slabik jerových více než dvě, zanikalo jer v každé slabice počtem liché a dávalo střídnici e v každé sudé; na př. dь3nь2sь1, dalo dnes, šь3vь2cь1, -švec, sg. instr. šь4vь3cь2mь1,-ševcem atd.
Pravidlo toto platí o jerech v slovích jednoduchých, na př. polъ č. pól, dь2nь1, gen. dьne č. den gen. dne, – i ve složených (spřežených), na př. sъ4-pь3sъ2mь1, č. se-psem, sъ5 šь4vь3cь2mь1, č. s-ševcem, sъ2bь1rati č. sebrati, vъ3zъ2-bь1rati č. vzebrati, polъ2-dь1ne č. poledne atd.
138. Z pravidla tohoto jsou některé výjimky zdánlivé. Jery totiž zanikají v některých případech dříve, než proniká pravidlo o jerovém e; když toto pravidlo působí a vládne, není již jerů všude a v každé slabice, kam je theorie klade, nýbrž jest již drahně slabik, kde bývalé jer předtím bylo zaniklo; slova se slabikami takovými vyjímají se z pravidla uvedeného, ale neprotiví se mu: vyjímají se z něho na pohled, když je totiž posuzujeme podle jerů theoreticky vně vkládaných; ale neprotiví se, nýbrž srovnávají se s pravidlem, když odečteme jery, které před vznikem pravidla byly zanikly.
Případy takové jsou zejména:
1. Za psl. koncovky -ъjь, -ьjь jest -ý, -í„ a nikdy ej, jak bychom podle pravidla (*ъ2jь1, *ь2jь1 = ej) očekávali. Zména v -ý, -í stala se tu dříve, než přišlo pravidlo jerové. Na př. dobrъjь č. dobrý, pêšьjь č. pěší, plur. gen. kostьjь č. kostí, sъbožьjь č. sboží atd. Podobně je ze sg. instr. sъbožьjьmь č. sbožím, nikoli sbožjem.
To platí o koncovce, nikoli o každém ъjь, ьjь; mimo koncovku mění se ъjь (pro ьjь nevím příkladu) způsobem náležitým, na př. ze sъ2-jь1meje č. sejme, z vъ2-jь1de- je vejde atd.
2. Rovněž před vznikem pravidla vytčeného změnily se slabiky psl. ьje, ьji, ьju atp. v ie atd. (stažením, v. § 477), jejich -ь- tedy nebylo pravidlem jerovým zastiženo, kde by tomu byla jinak bývala příležitost. Na př. bylo subst. prišьstьje, gen.prišьstьja, dat. prišьstьju atd.: kdyby tu -ьj- bylo zůstalo až do pravidla jerového, bylo by se prišь2stь1j- změnilo v prišest-; ale dříve než pravidlo řečené začalo působiti, bylo -ьje staženo v -ie atd., byl tedy nom. prišьstie, gen. prišьstᶥá, dat. prišьsᶥú atd., slabika jerová byla tu pak jen jedna a její jer zaniklo bez náhrady. Tak vysvětluje se nám také vedlé: bylo *vъ-dьlьje, z toho stalo se před vznikem pravidla jerového vъ2-dь1lᶥé, a, z toho pak náležité vedlé.
3. Krom toho bývá odchylka zdánlivá ještě v slovích s původním
