70ᵃ, ku ňmu slc.; – ze j’ho a j’mu je pak dalším odsutím ho a mu. – Dialekticky vyskytuje se také tvojho, tvojmu BartD. 42 (hrozenk.), našho, našinu t. 12 a 37 (stráň.), do ženichovho domu, Komárkovmu pachoukovi t. 38 (mor.-slc., místy) atp.; tu vynecháno e, é tím, že se gen. a dat. tvořily mechanicky přidáním koncovky -ho, -mu k nom.
4. Z koř. jes- jest e vynecháno ve jsem, jsi, jsva, jsvě, jsta, jsme, jste m. jesmь, jesi atd.; v češtině je tu js- (nebo jen s-) místo jes- pravidlem již v památkách nejstarších. Také z 3. os. jedn. je bývá v stč. -e často vynecháno, zvláště často u Štítného; na př. jeho následuj najbezpečnější stezkú, toy pokorú (= to j’, = to jest) Štít. uč. 47ᵇ, czoy bóh zapověděl (= co j’, = co jest) t. 128ᵇ. totoy (= toto j’) pak hodujie viera t. 9ᵇ, zey (= že j’) se světu ukázala t. 117ᵃ atd., welikay tvrdost tvé viery Hrad. 45ᵇ, zázrak ſyey ſtal Pass. 307, ktoy wyproſſyl ML. 18ᵃ, toy nam dáno UmR. 100, tdyg velikú bolest měla t. 147, zey v ní dušě ostala t. 170, żey nám to vzkázal Ol. Esd. 4, 15 a j.
5. Někdy bývá -e odsuto z koncovky -še 3. os. impf.; doklady jsou nemnohé, mezi nimi tyto: bies tu také ober jeden (verš 8slab.) AlxB. 4, 30. bies otjata Hrad. 43ᵇ, masti jěž bies připravila t. 29ᵃ, tak tu bies přišla t., (M. Magdalena) již gmies bolestí přěmnoho (verš 8slab.) t. 30, jenž byeſſ kniežě z Kappadocie (8slab.) JiřBrn. 18, kdy byes Ježúš v pátém létě (též) DětJež. 6ᵃ, tak mu byes otec kázal DalC. 99, jenž tehdy byes przyſel Umuč. 1ᵃ, jenž v Prazě byeſſ tehdy Pulk. 178ᵇ.
6. Místo náležitého tvaru part. nesúce atp. bývá nesúc atd. Tu je odchylka počátkem syntaktická, místo part. spojitého nesúce atp. klademe absolutivum nesúc; ale v praxi vzniká z toho usus, jako by to bylo prosté odsouvání. Na př. starosta ji kázal odrucze horkú smolú obliti Pass. 270, kázal sv. Urbana naleznucz přěd sě přivésti t. 257. Tak vzniklo i nč. rčení pravdu mluvíc (řkouc) ze starého pravdu mluviece (řkúce).
7. Z kompt. adverb. viece nč. více, méňe, výše atp. jest odsutím viec nč. víc, míň, výš atd. V jazyku ob. jsou tvary tyto pravidlem; doklady jich starší jsou: del Hrad. 46ᵃ, drziew Comest. 180ᵇ naymeň ChelčP. 204, hůř Br. Gen. 19, 9, wjc t. Num. 22, 37 a j. Sem patří také Vácslav Václav ze staršího Váceslav, nomine Wacezlaum Kosm4. III, 23. Analogií podle těchto adverbií odsouvá se také -é z prvé, nejprvé.
8. Místo spojky ježe jest odsutím ež’, ’že, ’ž’, místo enklitického -že je ž’. Na př. zdáť mi sě, ezth (panie) ondeno stojie, ezth sě o nich liudé brojie Mast. 225, ze tbáš ŽGloss. 143, 3, mezi tiem sě uda s (= ž’) vyněde Pilát Jid. 62; jenž, kterýž, když atp. místo jen-že atd. Ale tu může býti -ž také z býv. -žь, jež je v stsl., na př. ižь qui (sg. nom.) Zogr. Mat. 5, 19, t. 21, t. 23 a j., a jež se shoduje s lit. partikulí gi, na př. kur = kde, kur-gi = kde-ž atd.
9. Místo ale je dial. hal’ Šemb. 43 (mor. horsk.).
