v hláskosloví českém nebudeme pochybovati, vidouce, že v dial. dobrého-dobrieho, šéstý-šiestý, večér-večier atd. doklady živými – pod a) uvedenými – totéž jest potvrzeno. Ale ovšem nekaždé é se takto mění, nýbrž jen o tom to jistíme, o kterém doklady toho dosvědčují; a tu je pozoruhodno a spolu známkou spolehlivosti, že doklady dosvědčují změnu é-ie jenom ve spisích některých a jen ve slabikách některých jistých, totiž v slabikách řé, lé, žé, šé, čé a v cizí koncovce -éř (ieř). Z toho poznáváme, že změna tato byla jen sporadická, vedle řie atd. drželo se také řé atd. Během času rozdílnost tato přestala, když é i ie se zúžilo v í: starší rozdílné řéci a řieci, večér a večier atd. dalo pozdější jednostejné říci, večír atd.
é se mění v ej.
129. a) Příklady toho jsou v nitru slov v dial. opejřiti m. opéřiti, pejsek z pés-, pes; dejbří m. débří Šemb. 24 (stř.-česk., srázné údolí); v stč. lejník m. lénník: lenyk vasallus Rozk. 1653, lennyk semicola t. 2594, leynyczy svatú Elžbětu s hradu sehnali Pass. 627, leynyci slíbili t. 628, leynyczy slíbili PassKlem. 253ᵇ; a v slovích přejatých: klét, glét, glejt: kleet lithargyrium, litargirum (stříbrná pěna) Lact. 270d, (vezmi) gletu čtvrtý diel Chir. 72ᵇ, gleyt RostlF. 12ᵃ; Švéd, švédský, Švejda, švejdský; rejda něm. Rhede. Sem nepatří nejní m. není, jež jest analogií podle nejsem atd., – a vévoda-vejvoda, o němž v. § 166.
b) Jiné příklady toho jsou v koncovkách -é, -ém: sg. nom. akk. ptačstvo nebeſkeey Pror. Dan. 4, 18, pro welikey horko Mill. 19ᵇ, wšecko ſwey vojsko t. 53ᵇ, welikey množstvie t. 77ᵇ, teyz polúlaní KolA. 1515; pl. akk. oběti twei ŽKlem. 49, 8, dědiny twei t. 27, 9, čiň ſwey wieczy statečně Kruml. 397ᵃ, jenž ſwey wiecy statečně činí t. 411ᵃ, všecky krále tatarſkey Mill. 40ᵇ, had má zuby velmi welikey t. 80ᵃ, oni listy ſwey položili
List. slez. 1458 Pf. 18, teyz rukojmě eosdem KolA. 1512; wſſweym ſrdczi NRada 1751, po Janovi Dlauheym Lún. ort. 16 9; adverb. prwey pridem Lact. 248ᵃ. Některé z příkladů těchto mají -ei, -ey bezpochyby omylem; zejména to dlužno připustiti o dokladech starších a těch, které se řídce vyskytují. V dokladech sg. lok. ſſweym a po-Dlauheym je psáno -eym matením tohoto pádu se sing. instr.: v době té píše se sg. lok. svém, dlauhém, ale vyslovuje se nejen -ém (po způsobu starším), nýbrž také -ím, ým (způsobem novějším, zúženě); ým je však náležitá koncovka sg. instr., s-dlauhým; tím jsou tedy sg. lok. v-svým, po-dlauhým a sg. instr. s-svým, s-dlauhým učiněny stejny; tato stejnost svádí k odchylkám, k matení lok. -ém s instr. -ým, dílem klade se -ém za instr., na př. pod podobenstwím wzatém Beck. 1, 76, hlasem welikém (tak v rkp.) HusPost. 60ᵇ atd., dílem klade se instr. za lok., a tím vysvětliti jest trvám -eym v příkladech našich; zněl totiž instr. -ým také -ejm, na př. s takoweym přístneym poručením
