Uzře rozsochaté rohy
[2340] a na nich paróžek mnohý.
Tuž se onú krású rozpále,
bieše se jí velmi chvále.
Když již spatři ony rohy,
ohléda také i nohy.
[2345] Uzře naliť chody také,
libivějšie věc někake.
I poče tiem velmi smuten býti
a ony nohy hyzditi.
Dlúho tu stav do své vóle,
[2350] uslyše, naliť psi skučie,
hněvivě po poli běhajíce
a zvěři snažně hledajíce.
Pro bázen nesmie dále státi,
bázlivý se běhu chváti.
[2355] Poče noh svých pomoci žádati,
jimž dřieve smieše láti.
Do lesových přiebytkóv teče,
ano podjímá jej péče.
A když jej vždy zdržováchu
[2360] a běh jemu ztracováchu,
nohy preč od smrti tekú,
rohové jej k smrti vlekú.
Spernere, quid prosit, et amare, quod obest, ineptum est.cizojazyčný text
Prodest, quod fugimus, et quod amamus, obest.cizojazyčný text
Nevzhrdaj tiem, jenž jest hodné,
a nemiluj, jenž jest škodné.
[2365] Sám sobě teneto strojíš,
ač v milosti škodné stojíš.
Prospěchu všudy běháme,
milujíc to, jehož škodu máme.
O muži a o ženě kapitola XLVII.
Neúfaj do ženy mnoho,
[2370] pravi tobě, střez se toho.
V svém úmysle nenie věčna,
jejie milost nebezpečna.
Neb jakožto snieh od slunce splyne,
takéž ženská milost mine.
[2375] Tato pověst tomu tě učí.
Když se muž k ženě přilúči,
v tvrdé vieře přebývasta,
horlivějši milovasta.
Když litá zvěř smrt se stavi
[2380] a jie milého muže zbavi,
kterakž ji smrt zbavi koli,
objemši hrob ona žena
svého muže, ta smúcena,
bielé líčko nehty schudi,
[2385] krásné oči pláčem ztrudi.
Pláčem srdce poče jektati,
že by kámen mohl zplakati.
Tuhá bolest jí pomáha,
že od hrobu nepobieha.
[2390] Nemože jie odhroziti,
aby od hrobu chtěla [jíti]text doplněný editorem,
ani búře, ani tma litá,
ni prosba, ani {hróza}marginální přípisek soudobou rukou; * původně v rukopise zapsáno slovo „tma“, to škrtnuto a na marginu připsáno slovo „hróza“ krutá.
V témž času výbojce pochopichu
[2395] a jej šíje odsúdichu.
Poprava jej poda smrti
i káza na dřevo vzvrci.
Přikáza král při milosti
rytieřovi tvrdě dosti,
[2400] by v noci toho střiehl muže.
Když dobře by v noci jiže,
tu se u viselce skláda,
píti se jemu velmi zžáda.
Zaslyše křik a oheň vidí
[2405] a tam jíti se nestydí.
Za dar vody poče prositi,
paní da a rytieř poče píti.
Poče těšiti přesladkými
smutné srdce slovy svými,
[2410] řka: „Netruchlej, žádná, také!
Státi se nemóž jinake.“
Viselce jej péče shřieva,
by ho někto nesňal s dřeva.
