to jest doklady rukopisnými dosvědčiti, poněvadž kvantita v žádném rukopise starém není označována důsledně; mívají ovšem ve mnohých rukopisích slabiky dlouhé často délku označenu, ale nikde není označena slabika dlouhá každá, a proto nelze z tvaru rukopisného na př. branuu Pass. 485 tvrditi, že slabika jeho první byla krátká. K bezpečnějšímu poznání vede nás v této příčině kvantita novočeská. Krácení míra–měrou nemůže býti původu novočeského, neboť novočesky zkrátili bychom míra v mirou; pochází tedy z doby staré, z doby před úžením ie v í. Je–li však měnění kvantity v míra–měrou staré, tedy je zajisté staré také v brána–branou atd. Krácení stejné bylo bezpochyby také v du. gen. lok. branú, jsouť zde k tomu příčiny stejné, jako v sg. instr. a jako v plur. dat. a lok., a bylo pravdě podobně také v du. dat. instr. branama, jako v plur. instr. branami. – Novočesky říká se vedle branou také bránou, vedle hrouda také hruda atd., tak že někdy tvary dvojnásobné vedle sebe jdou, na př. strouha gen. strouhy dat. lok. strouze atd., a struha gen. struhy dat. lok. struze atd. Dvojitost tato vznikla novotvořením: vedle pádových tvarů s kmenovou slabikou dlouhou sg. nom. strouha gen. strouhy atd. byly v pádech jiných tvary s kmenovou samohláskou krátkou sg. instr. struhou, pl. gen. struh atd.; časem přidělaly se analogií k tvarům s náležitým –ou– tvary dlouhé též pro pády ostatní, tedy podle sg. nom. strouha atd. též sg.instr. strouhou atd., a přidělaly se naopak k tvarům s náležitým –u– tvary krátké též pro pády ostatní, tedy podle sg. instr. struhou atd. též sg. nom. struha atd. Byla–li tato dvojitost již v češtině staré a jakou měrou, nevysvítá bezpečně z tradice jazyka; zajisté jí nebylo tolik jako v češtině nynější, ale začátky nějaké býti již mohly.
11. Stejné krácení je ve vzoru duše; na př. práce sg. instr. prací, pl. gen. prací, dat. pracím, lok. pracích, instr. pracemi, sg. nom.tíže, instr. s–těží atp. Ale pravidelnost a důslednost se tu nevyvinula anebo nezachovala, říká a píše se vedle prací také prácí atd., a zejména nikdy nekrátí se pl. dat. a lok., když mají koncovky em a –ech: prácem. prácech.
12. Podobné krácení je dále v některých jménech vzoru kost, zejména sůl gen. soli atd., hůl gen. holi atd., stč. též pied gen. piedi a pl. gen. pědí. – V parallelním vzoru host je pl. nom. stč. –ie, a podle toho třie, čtyřie; tu zkrácena koncovka v nč. tři, čtyři.
13. Ve sklonění souhláskovém jsou ve vzoru rámě k nom. akk. rámě, břímě, plémě atd. pády ostatní krátké: ramene, břemene, plemene atd., dat. rameni atd., pl. nom. akk. ramena atd., gen. ramen atd.; – podobně je nom. máti, akk. máteř vedle gen. mateře atd.
14. Ve sklonění zájmenném je dial. tá místo ta, táto m. tato Btch. 446 (dbeč.), hó eam, hú eam BartD. 85 (stjick.): – mor. nom. dvá, obá vedle akk. dva, oba; – za nč. náš, váš fem. naše, vaše atd. bývá v dokladech XV–XVIII stol. dlouhé á také ve dvouslabičných
