Důležitější je rozdíl mezi kvantitou starou a novou. V kvantitě staré jest e vždycky krátké, a příslušná jeho délka jest ê; v kvantitě nové jest krátké e a dlouhé é, jest i za bývalé ê střídnice krátká ě (e) i dlouhá ie (é, í), srov. § 500. V době a kvantitě nové dlouží se ă v ā (psané á), ĕ v ē (é), ĭ v ī (í), ŏ v ō (ó) atd., v době a kvantitě staré dlouží se zv y, ь v i, e v ê, o v a, srov. §§ 55, 88 a j. V době historické vidíme mezi dloužením starým a novým rozdíl kvalitativní e změněno dloužením starým v ê, novým v é, a podobně o v a a ó atd.; ale původně bylo i dloužení staré takové, jako je nové, na př. e se dloužilo obékrát v ē (= é), rozdíl kvalitativní, jejž vidíme, vyvinul se časem a tím, že psl. ē se změnilo v ê (= č. ě, ie), kdežto pozdější ē ( = č. é) změně této nepodlehlo.
Podobný rozdíl postihujeme v starém a novém krácení. Na př. vedle úzký byl a jest kompt. užší, slabika kořenná je zkrácena; shodně s tím byl také ku positivu řiedký kompt. řězší, řezší a ředší, ṙeżſſie ŠtítOp. 386, ředſſý Háj. herb. 6ᵇ; ale později říká se řídký m. řiedký (zúžením); povědomí, že se v kompt. má krátiti, v jazyku zůstává, ale zapomíná se, že řídký vzniklo ze řiedký, a že tedy zkrácení náležité bylo by v řezší n. ředší, a krátí se krácením novým řídký-řidší Jg.; – podobné je k říditi stč. řiediti nomen agentis krácením starým ředitel Vel. Jg. a Us., a vedle toho vzniká z neznalosti pravidla krácením novým také řiditel; – odtud i nové utvořené zasilatel vedle zasílati stč. -sielati, – podle souditi-rozsuzovati mělo by také k říditi stč. řiediti býti nařezovati, ale je krácením novým nařizovati; – k inf. svítiti stč. svietiti je impt. krácením starým svěť, a novým sviť; – k inf. navštíviti stč. navščieviti mělo by býti rovněž tak impt. navštěv, ale jest v obyčeji jen navštiv; – atd. Nejčastěji vyskytuje se rozdíl mezi tímto dvojím krácením při í stč. ie. V nářečích jsou toho příklady také při samohláskách jiných. Na př. v nářečí chodském bylo *stóh, *stónati, hnój, mój; to se změnilo ve stůh, stůn-, hnůj, můj; a toto pak kráceno, ale nikoli krácením starým ó-o, nýbrž novým ů (= ū) -u: stuh, stunat chod. 41, hnuj, muj t. 56.
504. Popsati českou kvantitu soustavně a zevrubně není dosud možno.
Kvantitu novočeskou máme v jazyku živém positivně dosvědčenu.
O kvantitě staročeské svědectví nepřímé leží v původu slova a v některých proměnách hláskových. Na př. v dobré bylo -é dlouhé zajisté již v češtině staré, neboí vzniklo stažením z -oje; v stč. bóh bylo -ó- dlouhé, poněvadž se z něho vyvinulo pozdější -uo- a -ů-; jednostejné psané -ie- čteme v nom. brziemye dlouze = břiemě, a v gen. brziemene krátce = brěmene, poněvadž v nom. vzniklo zúžením -í-, břímě, v gen. nikoliv. Naproti tomu je svědectvím přímým, když staročeský písař délku
