člověk-človíček, kalich-kalíšek, jazyk-jazýček, kantor-kantůrek, ostrov-ostrůvek, potok-potůček, sochor-sochůrek, život-živůtek, holub-holoubek, ubrus-ubrousek a j.; – výjimkou bývá slabika řečená opět někdy nezdloužena anebo tvary se slabikou zdlouženou i nezdlouženou vedle sebe se vyskytují, na př. úhor-úhorek, laloch-lalošek i lalůšek, hrnec-hrneček; tvar se slabikou nezdlouženou bývá zvláště tu, kde slabika předcházející je dlouhá, na př. úhor-úhorek, a při odvozeninách od základního -ec (-ьcь), na př. kopec-kopeček atd.
Stejné zdloužení je v deminutivech dvouslabičných -ko (neutr.), na př. vrata-vrátka, dřevo-dřívko, tělo-tílko, ucho-úško, slovo-slůvko, lože-lůžko, dno-dýnko; výjimkou někdy nedlouženo, na př. oko-očko, plece-plecko, břicho-bříško vedle bříško a j.; – podobně v trojslabičných, na př. hovado-hovádko, jezero-jezírko, koleno-kolénko, poleno-polénko, rameno-raménko, semeno-seménko, olovo-olůvko, kopyto-kopýtko, koryto-korýtko, hrdlo-hrdélko, okno-okénko, prkno-prkénko, stehno-stehénko ob. stehýnko; řebro-řebérko, vědro-vědérko; slunce-slunéčko, srdce-srdéčko, vejce-vajíčko; dítě-děťátko, house-housátko, kuře-kuřátko, prase-prasátko, vnouče-vnoučátko, zvíře-zvířátko. –
Deminutiva -ka (fem.): dvojslabičná, jejichž slovo základní má kořennou slabiku dlouhou, dílem ji zachovávají, na př. část-částka, hráze-hrázka, váhy-vážky, míra-mírka, mříže-mřížka, svíce-svíčka, výše-výška, mouka-moučka, bouře-bouřka, hloub-hloubka, chůze-chůzka, nůše-nůška atp., – dílem ji krátí, na př. brána-branka, jáma-jamka, kráva-kravka, skála-skalka, sláma-slamka, žába-žabka; hlína-hlinka, lžíce-lžička, mísa-miska, síra-sirka, bouda-budka, hrouda-hrudka, houba-hubka, koule-kulka, moucha-muška, strouha-stružka, trouba-trubka a j.; – když slovo základní má slabiku kořennou krátkou, tedy dílem se nedlouží, na př. pata-patka, laně-laňka, včela-včelka, leb-lebka, směs-směska, nit-nitka, svině-svinka, myš-myška, tyč-tyčka, bota-botka, noha-nožka, socha-soška, spona-sponka, škola-školka, voda-vodka, čuba-čubka, hruše-hruška, ruka-ručka a j., dílem se dlouží, na př. hlava-hlávka, chasa-cháska, strana-stránka, klec-klícka, pec-pícka, řeka-říčka, střecha-stříška, ves-véska zúž. víska, zeď-zídka, děva-dívka (lišeno od děvka), véž-vížka, kniha-knížka, hus-houska, chut-choutka, hora-hůrka a j.; – když táž deminutiva mají více než dvě slabiky, bývá slabika předposlední dílem zdloužena, na př. čeleď-čeládka, paměť-památka, smetana-smetánka, beseda-besídka, konev-konévka, otep-otýpka, postel-postýlka, ratolest-ratolístka, chalupa-chaloupka, perut-peroutka, pokruta-pokroutka, pevnost-pevnůstka, tajnost-tajnůstka a j., – dílem nezdloužena a to zvláště tu, kde slabika předcházející je dlouhá, na př. nádoba-nádobka a j., – u odvozenin z -ina, na př. novina-novinka a j., – když je to slabika se samohláskou o, na př. homole-homolka, punčocha-punčoška a j., ale: komůrka, stodůlka, osůbka a j., – dále když
