10. Nomina agentis -tel mají slabiku kořennou z pravidla krátkou, proti dlouhé, jež je v příslušném kmenu slovesném; na př. kázati-kazatel, a podobně hlasatel, tazatel, obyvatel, ředitel. Odchylkou rouhatel, slovo nověji utvořené. V přítel stč. přietel je délka vzniklá stažením z býv. prьja-. O novém řiditel m. ředitel, zasilatel atp. v. nahoře v § 503.
11. V subst. -ęt dlouží se slabika před touto příponou jdoucí. Na př. kněz-kníže stč. kniežě, dêt-(děti)-dítě, had-hádě, rak-ráče, žid-žídě, holub-holoubě, hus-house, kozel-kůzle, srna – slc. srňa, vlk slc. vlča atd. Podle toho dílem bylo, dílem dialekticky jest i ósle, wůſle Rosa 34, kúřě, když kaurze má tipet Hrub. 202ᵇ, kauře Háj. 199ᵇ a j. (nč. píše se kuře, ale v jazyku obecném slyší se kúře), téle, týle Šemb. 45 (mor.-česk.). Odchylkou na př. prase, štěně. Sem patří také jména domácká dial. Kopále = dceruška Kopalova, Kučíře = dc. Kučerova Šemb. 31 (krkon.).
12. Adjektiva possessiva -ovъ, mají v sg. nom. (akk.) masc. dlouhé -ó-: ale zpodstatnělá z nich mají -ov krátké. Srov. nahoře -in a -ín v č. 8- Na př. bratrův stč. bratróv, Benešóv fem. -ova atd., ale jm. místní Benešov, Žižkov atd.
13. Přípona -ík je z pravidla dlouhá, na př. mužík, chlapík, koník, malík, bídník, denník, ročník atd.
14. Dloužení a krácení v kmenech jmenných tvořených příponami -ьk-, -ъk-. Materiál sem hledící probral J. Máchal (v programmu gymn. německobrodského 1888).
Podle toho v deminutivech dvojslabičných -ek (masc.) je slabika kořenná zdloužena, na př. had-hádek, hlas-hlásek, hrad-hrádek, chlad-chládek, klas-klásek, mrak-mráček, prach-prášek, stav-stávek, šat-šátek, vlas-vlásek, hrách gen. hrachu-hrášek, mráz gen. mrazu-mrázek, pás gen. pasu-pásek; čep-čípek, sklep-sklípek, vřed-vřídek, květ-kvítek, měch-míšek, štěp-štípek, sníh gen. sněhu-snížek; hřib-hříbek, list-lístek, žid-žídek; nos-nůsek, šos-šůsek, tvor-tvůrek; brus-brousek, dluh-dloužek, dub-doubek, duch-doušek, chlup-chloupek, kus-kousek, luh-loužek, pruh-proužek, sud-soudek, vnuk-vnouček, zub-zoubek; hrb-hrbek, vlk-vlček, vrch-vršek BartD. 8 (zlin.); – výjimkou bývá slabika kořenná nezdloužena; a to nejčastěji, když tu je samohláska o, na př. bor-borek, chvost-chvostek, škop-škopek, vzor-vzorek, zvon-zvonek, dům gen. domu domek, dvůr gen. dvoru-dvorek, stůl gen. stolu-stolek, vůl gen. vola-volek; Jan Janek, člun-člunek, děd-dědek, jež-ježek, – nebo tvar zdloužený i nezdloužený vedle sebe se vyskytují, na př. drob-drůbek i drobek, most-můstek i mostek a j. – V deminutivech -ek, jež mají slabik více než dvě, bývá slabika zdloužena, nebyla-li dlouhá již ve slově základním; na př. beran-beránek, kolovrat-kolovrátek, občan-občánek, skřivan-skřivánek, valach-valášek, buben-bubínek, jelen-jelínek, kořen-kořínek, lupen-lupínek, ořech-oříšek, prsten-prstének ob. prstýnek, stupeň-stupínek, večer-večírek, člověk-človíček,
