(psl. o-a), nositi-snášeti, voziti-vyvážeti, voditi-provázeti, honiti-vyháněti, točiti otáčeti, choditi-vycházeti, moci-pomáhati, robiti-vyráběti, hoditi-házeti, kotiti-skáceti, močiti-smáčeti, zvoniti-vyzváněti, otvořiti – stč. otvářěti, vděčnost otwarzye božie milosrdenstvie Alb. 24ᵃ; duchovné věci otwarzye a tělesné zakrývá t. 86ᵇ: topiti-vytápěti, tonúti-tápati, s mlynářem v pekle potoneš v ňemž tapati věčně budeš Hrad. 114ᵃ, mnohokrát tápala jest ta lodička a bude tápati, ale nikdy je nepotonula ŠtítMus. 84ᵇ, prositi – stč. zaprášěti, ktož bude mšě zaprášěti PassKlem. 107ᵇ (v. rkp. omylem zaproſſyeti), dial. odprášať, doprášať se čeho Šemb. 45; množiti – stč. dial. rozmnážěti, práva a volnosti rozmnazatt (inf.) List. XVI stol. Perw. Otč. 13; roditi – stč. narázěti, by se byl nenarazal Hrad. 76ᵇ; chromý-chrámati; – o-ó, rostů-vyrůstám; – u-ú, pustiti-pouštěti, sušiti-vysoušeti, ostuditi-ostouzeti, chlubiti se-vychloubati se, poručiti-poroučeti; – y-ý, slyšeti-slýchati, skytu-skýtám, hryzu-hrýzám; – ъ-ý (y), dmu psl. dъmą-dýmati, dchnu m. dъchną-dýchati (z toho pak dychnu m. dchnu), schnu m. sъchną-vysýchati; – ь-í (i), čnu psl. čьną-začínati, *svьtnąti-svítati (z toho pak svitnouti) atd.
2. Slabiky krátké v adjektivech s příponou –ьjь, na př. pták-ptačí, zajíc-zaječí atp.; dívčí je slovo nové m. děvčí.
3. Dloužení v kollektivech -ьje, na př. dub-doubí, buk-boučí, dial. také: list-lístí, hloh-hlóží, bor-bóří, hrab(habr)-hrábí, vrba-vrbí, březa-břézí, vyga (vikev)-výdží BartD. 61 (val.).
4. Dloužení dialektické koncovky -ení v -éní subst. kaméní, lešéní. choďéní, dovoléní atp. BartD. 8 (zlin.) místo kamení atd.
5. Dloužení slabiky kořenné v subst. s příponou -ja. Na př. píce z pit-ja, láce z lat-ja (srov. pol. łatvy Mikl. Etym. Wtb. 161), kůže stč. kóžě z kozja Mikl. II 78, péče z pekja, příze z prędja, poušť stč. púščě z pustja, výše atp.; ale někdy zdloužení není, na př. meze.
6. Vedle přípony krátké -ař jest i dlouhé -ář; slabika kořenná se mnohdy krátí, je-li dlouhá. Na př. kráva-kravař, víno-vinař, kůň-koňař, drát-drátař, lék-lékař, máslo-máslař; sedlo-sedlář, ryba-rybář, kolo-kolář, mýdlo-mydlář, mlýn-mlynář.
7. Substantiva -dlo mívají slabiku kořennou zkrácenu; na př. strouhati-struhadlo, vrátiti-vratidlo, a podobné přikrywadlo Br. Ex. 25, 19, t. Num. 4, 7, ſpinadlo Br. Ex. 35, 22 a j.
8. Adjektiva possessiva -inъ mají -i- krátké, ale zpodstatnělá z nich mají dlouhé -ín; na př. teta-tetin a jm. míst. Tetín, a podobně Miletín, Hroznětín, Protivín, Kuba- příjm. Kubín atp. Srov. doleji -óv a -ov v č. 11. – Ve jménech Rusín, zeměnín atp. je koncovka -ín jiná a vždy dlouhá.
9. Subst. s příponou -unъ mají koncovku dlouhou, na př. tahoun, běhoun, křikloun a j.
