nebyly by tvary stč. jʼho, jʼmu a ho (go), mu mohly vzniknouti, neboť samohláska v slabice přízvučné nezaniká, slabika přízvučná se neodsouvá; musíme tedy předpokládati, že v češtině, polštině atd. gen. jego a dat. jemu měly kdysi přízvuk jiný, než mají nyní, tedy – jiného tu nezbývá – přízvuk jego, jemu; to však je právě přízvuk prvotný, jak ruské jego, jemu svědčí; v západoslovanském ho (go), mu je tedy účinek, je stopa a svědectví přízvuku prvotného. – Jiný příklad je v stč. aoristu s kořennou slabikou zdlouženou. Na př. k praes. vede ducit je aor. véde duxit. Ježíš wéde je BiblB. Mark. 9, 2; a podobně v dokladech: králi otgédechu Ol. Gen. 14, 11 t. j. jéde- proti praes. jede-, (Mojžieš) wzníde na horu t. Ex. 34, 4 t. j. vzníde, (panny) gijdechu kupovat Štít. ř. 231ᵇ t. j. jíde-, (Ježíš) przigijde i naleze Ben. Jan. 11, 17 t. j. jíde, léze atp. V příkladech těchto je kořenná slabika zdloužena; vedle nich bývá praesens tvaru ostatně stejného, ale nezdloužené, vede ducit vedle véde duxit, leze (praes.) vedle léze (aor.) atd.; odkud tento rozdíl v kvantitě? vysvětluji si jej ze starého přízvuku: praesens mělo přízvuk na slabice druhé, vede-, jako v ruštině dosud (vedetъ, vysl. veďot), aorist pak měl přízvuk na slabice první, vede-, a tento přízvuk způsobil stč. zdloužení: véde, léze, jíde, číte, kvíte. –
489. Jde dále o slovný přízvuk v češtině. Slyšme věty nahlas a bez mimořádného důrazu vyslovované; věty ze řeči obyčejné, nikoli z veršů t. zv. přízvučných, neboť ve verších jsou mnohé odchylky od přízvuku skutečného; vyjímejme z vět takových slova jednotlivá; a pozorujme jejich slabiky co do přízvučnosti. Nalézáme v nich zřetelně
a) tři druhy; totiž dvoje slabiky přízvučné, z nichž jedny mají přízvuk silnější (ˋˋ) a druhé slabší (ˋ), a vedle nich také slabiky bez přízvuku. Na př. ve slovích ka-za-tel, ka-za-te-le, ká-za-ti, ko-lo-vrat, ko-lo-vrá-tek atd. poznáváme, že slabiky první a třetí jsou přízvučné, že přízvuk slabik prvních je silnější a třetích slabší, že slabiky druhé a čtvrté jsou bez přízvuku atd.; tedy že přízvukový rhythmus slova kazatel jest = ˘˘˘(kdež ˘ znamená slabiku vůbec bez ohledu na kvantitu), kázati = ˘˘˘ kazatele = ˘˘˘˘ atd. –
Nalézáme dále, že
b) slovo jedno může míti slabiky nepřízvučné nebo slabiky s přízvukem slabším jednu, dvě nebo i více, ale slabiku s přízvukem silnějším jen jednu, na př. voda (slabika nepřízvučná jedna), kazatel (slabika nepřízvučná jedna a s přízvukem též jedna), pronásledovati (slabiky s přízvukem dvě, bez přízvuku tři), nepředvídaného (též) atd.; proto béřeme přízvuk silnější za hlavní, a slabší za vedlejší. – A nalézáme konečně, že
c) slabiky s přízvukem vedlejším jakož i slabiky nepřízvučné vyskytují
