vino, – r. licó čak. līce a srb. líce, – r. cená čak. cēna, a srb. cijena, – r. zvêzdá čak. zvēzda a srb. zvijezda, – r. chvalá čak. fala a srb. hvála, – r. travá čak. trāva a srb. tráva, – r. luká čak. lūka a srb. lúka. – r. muká čak. mūka a srb. múka (mouka), – r. borodá čak. brāda a srb. bráda, – r. golova čak. glāva a srb. gláva, – r. seredá čak. srēda a srb. srijeda, – r. inf. gnestí, mestí, nestí, vestí (ved-), veztí, bostí, trjastí, lečí, močí a srb. gnjesti, mesti, nesti, vesti (ved-), vesti (vez-), bosti, trésti, leci, moći atd. (Lesk. ib.).
b) Jednak vyvinula a typicky se ustálila zásada, aby přízvuk byl jednomístný t. j. na jisté, několikáté slabice v slově. To stalo se ve slovanštině západní, ale nestejně, způsobem dvojím: v češtině a lužické srbštině proniklo pravidlo, aby přízvuk slovný byl na slabice první, v polštině pak, aby byl na slabice předposlední, na př. č. hospoda hospitium (stč. též dominus a domini, plur.), hluž. hospoda, pol. gospoda, proti rus. gospodá (domini), – č. dovoditi hluž. dowodźić, pol. dowodzić, proti rus. dovodítь atd. –
Namítá se otázka, jak se z prvotného přízvuku volného vyvinul jednomístný. Výklad velmi pravdě podobný podává se ten, že se tak stalo prostřednictvím přízvuku pošinutého: pošinutím přízvuku kdysi volného stalo se, že některá slabika mívala přízvuk častěji než jiné, a s toho vzat příklad a takořka vzor pro přízvukování vůbec. Dejme tomu, že přízvuk prvotný byl celkem stejně často na slabice začátečné, vnitřní a koncové, a mysleme si pak pošinutí přízvuku, o slabiku směrem k začátku slova, jaké je dosvědčeno v srbštině. V tom případě z bývalých dvojslabičných oxyton stala se paroxytona, na př. z býv. nom. duša stalo se duša, z gen. boba stalo se boba atd., – z bývalých trojslabičných paroxyton stala se proparoxytona, na př. z kolêno stalo se kolêno atd., – a poněvadž vedle toho bylo také drahně slov dvojslabičných, která odevždy byla paroxytona, na př. nom. ryba, gen. boga atp., a slov trojslabičných, která odevždy byla proparoxytona atd., byl z toho počet slov s přízvukem na slabice prvé tak značný, že snadno mohla vzniknouti náchylnost a po ní pravidlo, aby slabika první vůbec mívala přízvuk. Tím způsobem mohlo vzniknouti zejména přízvukování české a lužické, – a jiným zase polské.
Že přízvuk jednomístný není ode vždy a že se tedy vyvinul až časem z přízvukování staršího, dosvědčují nám v jazycích s přízvukem nyní jednomístným některé hláskoslovné zjevy, jichžto ze přízvukování nynějšího nelze vysvětliti. Příkladem toho jsou č. gen. ho – stč. také jho t. j. jʼho –, a dat. mu – stč. také jmu t. j. jʼmu – vedle jeho a jemu, – a stejné tvary hluž. ho, mu Pfuhl 66, pol. go, mu atd. Enklitické tyto tvary vyvinuly se z příslušných tvarů plných jego, jemu; tvary tyto jsou v č., luž. a pol. paroxytona: jego (jeho), jemu; kdyby tak bylo ode vždy,
