Často vyskytuje se neblahozvučnost a nesnadnost tím, že nešetřeno theoretické správnosti ani tou měrou, jaká v jazyku živém jest nebo byla; na př. v Ben. psáno z ſtbla Gen. 41, 4 m. ze-stbla, przedczſkú Ex. 30, 6 m. přede-dckú, u Hrub. 259ᵇ s městečky a s wſmi m. s-vesmi, u Br. w gménu Ex. 6, 3 m. ve-jménu atp., srov. § 137 a 145.
Tvrdost a neblahozvučnost bývá nejčastěji pro nedostatek samohlásky. Ale z toho nenásleduje, že by se mohlo vložením samohlásky kdekoliv blahozvuku pomáhati; chyba je s-vsmi, z-lnu, ale rovněž tak bylo by chyba a uchu českému neblahozvučné ano odporné se-vesmi, ze-lenu atp., srov. § 147. Někdy klade se pro blahozvuk u místo předložky v, na př. sešli se tam u hojném počtu Pal. 4, 1, 50, teprv u dospělém věku t. 41 a 258, u slavném průvodu Malý Amerika 6, 22 atd.; ale také zde spíše odpor z chyby grammatické než pocit blahozvuku se v nás ozývá, neboť za toto v- může býti u- jen před retnicí, v. § 350. Někteří odporoučejí pro případ potřeby jesti místo jest; ono hodí se dobře v dikci velebné, ale jinde položeno budí dojem směšnosti, na př. ve větě „kdo jesti předplacen“
III. Přízvuk a výška hlasu.
485. Mluvíce vyslovujeme řady slov, a ježto slova skládají se ze slabik, vyslovujeme řady slabik. Nevyslovujeme však slabik všech hlasem veskrze stejným, nýbrž vyslovujeme některé hlasem mocnějším než jiné, anebo hlasem vyšším. Na př. ve větě „tráva roste“ vyslovujeme slabiky trá- a ro- hlasem mocnějším než slabiky -va a -ste – a v otázce „roste tráva?“ vyslovujeme slabiku poslední -va hlasem vyšším než ostatní. –
Hlas mocnější způsobujeme tím, že proud, jejž vytiskujeme z plic a pouštíme do mluvidel článkovncích, sesilujeme. Hlasu pak vyššího dosahujeme větším napětím svazů hlasových. Srov. § 6.
Mocnější hlas, jímž slabiky jednotlivé vynikají, nazývá se přízvukem (accentus).
Výška hlasu a její rozdíly bývají nazývány modulací, nebo přízvukem tonovým.
Nějaké zvýšení hlasu bývá také při přízvuku, ale jen nepatrné; hlavní známkou přízvuku je vždy hlas mocnější.
