vyskytují se jenom ve skupení se slabikami přízvuku hlavního, že slabika s přízvukem hlavním je jádro, okolo něhož slabiky přízvuku vedlejšího a nepřízvučné – jednak slabiky slova téhož, jednak i slov přikloněných – se kupí a v jednotku přízvukovou se skládají. –
Přízvuk hlavní je nástupce přízvuku prvotného; jej máme na mysli, když mluvíme o přízvuku vůbec a bez označení určitějšího. –
Ve výkladech následujících ukazujeme, které slabiky jaký přízvuk mají. Vykládáme věc se dvojího stanoviště: nejprve podle přízvukových druhů a takořka na otázku, kdy a kde jaký přízvuk bývá (§ 490), a pak podle jistých druhů slov, kdež rozeznáváme a ohledáváme, jaký přízvuk mají slova dvojslabičná (§ 491), slova o třech a více slabikách (§ 492), slova jednoslabičná (§ 493) a výrazy předložkové (§ 494). –
490. a) Přízvuk hlavní je z pravidla na první slabice svého slova; na př. voda, kázati, kazatel, kolovrátek, pronásledovati atd.
Odchylky od tohoto pravidla jsou v některých nářečích východních, kdež – takořka na přechodu k polštině – bývá přízvuk hlavní na slabice předposlední, jako v polštině. Tak zejména v nářečí zlinském v hovoru důvěrném praví se: „Kde ste byli? ja ve stodole.“ „Sedět na slunéčku“ BartD. 7. Podobně v nář. dolnobečevském ve větách vybízecích: „Šak mi nechoď do hospody!“ Btch. 443. V nářečí valašském je přízvuk na slabice předposlední místy, v hranickém často, v starojickém a lašském z pravidla BartD. 66, 82, 88 a 97; a taktéž přizvukuje se způsobem polským ve východní slovenštině (na Hroně) Pastrn. 4 a 115–116. –
b) Přízvuk vedlejší není nikdy samostatný, nýbrž vždy a jen vedle přízvuku hlavního, dílem ve slově témže, dílem na jednoslabičném slově přikloněném ku přízvuku hlavnímu slova sousedního (v slově proklitickém, enklitickém); na př. kazatel, kolovrátek, pronásledovati, pan-učitel, pravil-mi, neboj-se, přišli-jste, přišel-bych atp.
Přízvuk vedlejší bývá nejčastěji (nikoli vždycky) na slabice počtem liché (třetí, páté …, od začátku slova počítajíc). Vyniká zřetelně, když následuje slabika bez přízvuku; na př. povezeme, neomylný, nejmilejší, vezeme-si-seno, vozili-se, hádali-se, platili-by atd.; a naopak oslabuje se a zaniká, když následuje slabika přízvučná, což se stává, když by měl státi na konci slova a slovo následující má přízvuk hlavní, na př. vezeme-seno, voziti-dříví, vozili-kamení, nikdo-tu-nebyl, kdo-by-to-řekl atp.
c) Také slabika nepřízvučná nevyskytuje se nikdy sama o sobě, nýbrž jen vedle slabiky přízvučné, budiž to slabika s přízvukem hlavním nebo vedlejším, a budiž to ve slově témže nebo v přiklonění k slabice přízvučné slova sousedního; na př. voda, kolovrátek, pronásledovati, – nech-ho, dej mi-pokoj, nebojte-se, neškoďte-si.
Bez přízvuku bývá nejčastěji (nikoli vždycky) slabika počtem sudá
