se stopa stavu bývalého v tom, že skupin koncových jest mnohem méně než začátečních, a těchto zase méně než nitroslovních.
Srov. Hatt. de contiguarum consonantium mutatione in linguis slavicis 1867 a Počátečné skupeniny souhlásek českosl. 1870. Tuto napočteno českých skupenin začátečních dvoučlenných 243, trojčlenných 241, čtyřčlenných 71, pětičlenných 6. Skupiny vnitřní a koncové dosud nejsou sečteny. Sečtení takového je potřebí pro popis jazyka se stránky této, a pro mluvnici historickou je třeba, aby se při tom náležitě hledělo také k stč.; je tedy ku práci té třeba stč. slovníka. –
Blahozvuk.
484. Sem kladu také zmínku o blahozvuku. Jím rozumí se příjemnost pro sluch, ale více jde o snadnost pro mluvidla.
Sluch žádá rozmanitosti. Neblahozvučná jest mu delší řada hlásek nebo slabik stejných nebo nedosti rozmanitých. Ale není tu spekulativního ani ustrnulého pravidla, které by předpisovalo a stanovilo, kterak a jakou měrou hlásky a slabiky musejí býti rozmanité, nýbrž přestáváme na tom, co a jak rozmanitého se v jazyku vyvinulo samo; vývoj jazyka sám sebou to přináší, že je v něm na vytčených zde stránkách rozmanitost dostatečná, každému příslušníku jazyka blahozvučná.
Co bývá mluvidlům nesnadno, jest při několika příležitostech připomenuto na svém místě. Nesnadno jest vysloviti skupení souhlásek jasných a temných, proto se souhlásky spodobují, aby skupení bylo buď celé jasné, na př. sbožie-zboží, nebo celé temné, na př. lebka-lepka, v. § 254, nesnadno jest vysloviti durativu -v- mezi dvěma souhláskami jinými, proto se přesmykuje kvtu- ve ktvu atp., v. § 465; nesnadno jest jednoslabičné mhla, proto se mění ve dvojslabičné ml-ha, v. § 460; atd. Avšak ani tato snadnost a nesnadnost není omezena nijakým pravidlem ustrnulým a nehybným. Kdyby mluvidla byla stroj kovový, dobře dalo by se vypočítati a stanoviti, co stroji tomu je snadného a možného; ale mluvidla jsou část organismu živého, který se stále cviči a práci nové a nové navyká. Přestáváme tedy také zde na tom, že pro mluvidla je snadné a možné to, co kdy v jazyku jest a co se v něm samo vyvinulo.
Tím není řečeno, že by všecko bylo blahozvučné, co v jazyku jest a co lze theoreticky ospravedlniti. Na př. ja psáno: ez s w koſtelny jednotě Štít. uč. 152ᵇ t. j. ež-s-v-kostelní, výraz theoreticky správný, ale skupeni -žsvk- zajisté nesnadné; náprava je na snadě: ež-si-v-kostelní atd. Jiné podobné příklady (ty) yak hlas z ſudu hlučíš DětJež. 8ᵃ. Wawrzynecz z Swydnycze list. r. 1418 (ČČMus. 1892, 515), takž v středu Břez. 10 atd.
