G) Souhláska j a její proměny.
452. Souhláska j je v češtině pravidelná střídnice za praslovanské j, na př. jho psl. jьgo, zájm. je- psl. je-, v. § 250.
Píše se literami a spřežkami: i, na př. rozmiſlaia Greg., iako HomOp., Kunh., ŽGloss., ŽKlem. 5, 13, Hrad. 2ᵃ a j., naiat MVerb., iuh t., ieſt Ostr., ienzto AlxH. 1, 24, ius AlxBM. 3, 1, boiowaſſe Hrad. 4ᵇ atd.; – y, na př. yako HomOp., yavor MVerb., yezero t., hnoy t., boyuyuci ŽGloss. (tu většinou y), yaks AlxH. 1, 10, boy t. 7, 16, ydyeſſe t. 2, 34, dayte AlxB. 1, 14, yala AlxBM. 1, 9, poyduie t. 15, ſwoy AlxM. 1, 13, yeſ Kunh., ya ŽKlem. 5, 8, moy t. 4, 3, lay ŽWittb. 37, 2, yſu t. 37, 17, yeho Hrad. 3ᵃ, Swoy t. 1ᵃ, ymagycz Vít. 20ᵃ, ymyela t. 21ᵃ atd., v textech stčeských většinou tak; – g, na př. dogiti HomOp., gehoze t., gſmi t., gſu t., gill MVerb., gilce t., giſzkra t., decugemi, gegie t., gſi t., gediſto przigidu AlxH., 1, 6, geſt AlxB. 1, 13, gmu t. 1, 23, geſchze AlxBM. 1,4, gho t. 1, 9, gſte AlxM. 1, 3, boiugu Túl. 30ᵇ, bog (boj) t., gmaiu t., gez ŽKlem. 4, 5, gſi t. 4, 2, genz ŽWittb. 1, 1, geho t. 1, 2, gizto vffagy t. 2, 13, gaz Hrad. 1ᵃ, geſt t. atd., velmi často, zvláště před samohláskami e, i a praejotovanými, t. j. tam, kde se i ve čtení latinském podle výslovnosti středověké vyslovovalo g = j; v jiných případech, aby se podle téhož způsobu latinského nevyslovovalo psané g = g (gamma), psávají písaři yg, na př. boyg Vít. 79ᵇ, obyczyeyg t. 88ᵇ, velikú ſtraſl ygmyegyechu t. 30ᵃ, jižto (radoſt) jest od boha ygmyela t. 20ᵇ, miluyg BrigF. 16, neygſem t. 45, poſuzuyg Otc. 231ᵃ, przieboygnik t. 127ᵃ atd.; nebo ig, na př. loig LékB. 46ᵇ, waruig ſie t. 207ᵇ, ſpieig paterz t. 38ᵃ, listie ſſalwieigne t. 46ᵇ atd.; nebo gy, gi, na př. gymyety PassKlem. 249ᵇ, t. j. jmieti, gymyegyeſſe t. 182ᵃ t. j. jmějieše, gydyeſſe t. 181ᵇ t j. jdieše, konſkych lagin Comest. 5ᵇ t. j. lajn, lagyn t. 18ᵃ, chyſſky laginowe t., obyčegiowé Háj. 1ᵃ a j.; pravidlem však stává se a zůstává litera g, zvláště když se byla pro hlásku g (gamma) přijala litera g „s vrškem“ (v. § 373); – gh, ghſw t. j. jsú Kremsm. 92ᵇ a 94ᵃ; – psaní literou j má v textech starších dokladů velmi málo; litera tato je původu pozdějšího, vznikla prodloužením litery i, vyskytuje se v českých textech nejprve ve spřežkách, jimiž se píše dlouhé í a ie, na př. clij MVerb. t. j. klí, nepatrſij ŽKlem. 137ᵇ, w ſrdczijdi Štít. ř. 9ᵃ, bratrſije t. 20ᵃ atd.; s významem hlásky j nalézáme tuto literu v době starší zřídka, a k nejstarším toho příkladům patří jazyk RostlF. 10ᵇ, t. 11ᵃ, jabko t., jahody t. 11ᵇ a 12ᵃ, jawor t. 12ᵃ, s. Jana chleb t. 11ᵃ; pravidlem jest jen v slovích přejatých, která mají j také v jazyku cizím, na př. Jan, Jakub, Job, Josef, Juda atp.; v slovích domácích je, jak výše řečeno, pravidlem litera g; způsob nynější, psáti i tu všude j, jest pravidlem od poslední opravy pravopisné (1842).
Když ze dvou k sobě náležících slov prvé se končí samohláskou
