Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého, Díl I, Hláskosloví

Gebauer, Jan. Historická mluvnice jazyka českého, Díl I, Hláskosloví. Praha, 1963.
<<<<<274275276277278279280281282>>>>>
Zobrazit ediční aparát Skrýt obsah

[Generovaný obsah]

vedeno a pravidlem již v poslední třetině stol. XIVtého; některé tvary s i potom zanikají, ale přece zůstává přehláska u-i pro češtinu pravidlem; také na Moravě pronikla táž změna částečně; dosvědčuje to Blah. 274 (v. nahoře) a dokazují to tvary přehlasované na př. lid, cizí atd. vedle břuch, ščúr atd. BartD. 7 (zlin.), a tvary jako dolské lejbit t. 52, kelecké lejbiť t. 92, han. košela, slébit Šemb. 47, jež předpokládají přehlasované 1íb-, slíb-, košile; na Moravě však přehláska u-i zajisté nebyla pronikla úplně, a co zasáhla, bylo jí většinou zase vyrváno, jednak tím, že slova s přehláskou zanikla a parallelní slova nepřehlasovaná opanovala, jednak analogií příslušných tvarů tvrdých (dušu podle ruku); ve Slezsku přehlásky této nyní není; podle Sequ. (ok. r. 1385) možná že tu byla, ale možná také, že přehláska v Sequ. – (oni) nawraczegy 356, wsyem lydem 358 a j. – je podle spisů západočeských; na Slovensku je přehláska jen v několika slovích, bezpochyby z češtiny přejatých.

Česká přehláska u-i má analogie v stsl. libo vedle ljubo, plinąti v. pljunati, klivati v. kljuvati, žiaštiimъ ze *žju-, rimъ z *rjum-, rikati z *rju-, v bulh. klič z ključь, plijъ z plju- atd., srov. Mikl. 167, 305 a j. – S německým umlautem u-ü nesouvisí. –

V českých mluvnicích čte se o ní nejprvé u Pelzla (1795 str. 15 a 1798, str. 24–26).

y, ý.

Nyní vyslovujeme y jako i nebo skoro jako i. Znění původní bylo však jiné. Stsl. spřežka ъı= ъ+i ukazuje ke znění dvojhláskovému nebo ke znění mezi ъ a i. V památkách frisinských (staroslovinských) psáno jest y spřežkou ui, následováním pravopisu staroněmeckého, v němž psané ui znamenalo hlásku ü; v tom je svědectví, že stslovinské y znělo tak nebo podobně jako něm. ü (srov. Paul-Braune Beiträge I, 527–534, Jag. Arch. XII, 579). Rovněž tak jest vyložiti ui v českých dokladech listinných Buitſow (t. j. Bydžov) Reg. I. r. 1186, Buitic (Bytic-) t. 1196, Buiſtrice t. 1226 (doklady české jsou jen pro slabiku by). Bezpečné svědectví, že stč. y znělo jinak než i máme v stč. textech, ve kterých mezi hláskami etymologicky rozdílnými y a i činí se rozdíl také v písmě. V Ap. Jid., Pass. a j. liší se y a i po některých souhláskách pravidelně (v. Dolanský, Listy filol. 1892, 64 sl. a 1893, 371 sl.). V list. JHrad. z r. 1388 psáno i a y rozdílně a správně, až na dvě úchylky. Hus (r. 1406) popisuje dobře článkování y, (Slav. Bibl. II, 179180: ponendo principium linguae sub inſerioribus dentibus et in medio elevando linguam per modum circuli), vytýká písařům českým, že píšíce y místo i ztěžují čtení (t. 184: takým obyčejem učte se Čechové psáti, a nechcete-li všeho zachovati, aspoň mějte rozdieł mezi i a mezi y, a nekłaďte tak často y, jako kladete, neb tiem tiežíte čísło)

 
logo ÚJČCopyright © 2006–2021, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2021, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2021, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 14 lety a 7 měsíci; verze dat: 1.1.17
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovyStrategie AV21
Web byl podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projekty č. LM2018101
(LINDAT/CLARIAH-CZ) a LM2015081 (RIDICS).