a) ý se drží v jazyku spisovném dosud, je v něm pravidlem. Změna v aj a ej pronikla jenom v nářečích obecných; odtud jen tu a tam také do knih vnikla. Na př. ob. starej mlejn, předtím staraj mlajn, a vedle toho vždy také a dosud spisovné starý mlýn.
b) Kdy se začíná aj a jak dlouho trvá. Doklady nejstarší jsou wzdaychanye ŽKlem. 11, 6 (-a- vyškrabáno); dušě wayducz z těla Vít. 34ᵇ. nebayway t. 77ᵇ; z dob pozdějších jsou příklady: wayſſye (adv.) Hod. 66ᵇ, u payſſye t. 63ᵃ, na raynye t. 50ᵇ, bayty t. 45, rozptaylyl t. 40ᵃ, trayznyechu t. 41ᵃ, ſwatay Jakub 38ᵃ, ſwaych jézev t. 50ᵇ, zawrzenayma očima t. 71ᵇ (v. Listy filolol. 1884, 127–128); twayma očima Mik. Sir. 3, 23 (Jir. mor. str. 34); kayla RostlF. 13ᵃ, maydlo t. 12ᵇ; tayden Ben. (1506) Gen. 29, 27, wayſs t. Num. 4, 30; naywayſſe ChelčP. 81ᵇ, ſmayſſlij t. 154ᵇ; hojné jsou doklady u Hájka (1541): mlayn 8ᵇ, stragc 48ᵃ, krayti 53ᵃ, daym 71ᵃ, paycha 341ᵃ, kay (ký, kyj) 274ᵃ slaychati 341ᵃ, zmayleni 245ᵇ, waypowied 356ᵃ, kteray ginay auřad 199ᵇ, Sſeſtay tayden 439ᵇ, Matyaſſe nadaymala paycha 447ᵃ atd.; k dokladům nejmladším patří přibajvaní, ubajvaní (u Táborského 1570, v. Výbor II sl. 1525), Strayc VelKal. (1578) 184, při waychodu t. 101 atd. (aj je ve VelKal. ještě dosti často, asi stejnou měrou s ej), a mlajny (u Lupáče 1584, v. Výbor II sl. 1539). Doklady zde uvedené dosvědčují, že aj za ý se začíná již v 1. polovici stol. XIV a trvá odtud až do sklonku stol. XVI.
c) Kdy se začíná ej, jest již pověděno a doloženo při výkladu přehlásky aj-ej (§ 120); podle toho počíná se ej na sklonku stol. XIV, a drží se dosud.
V době od sklonku XIV do skl. XVI jsou tedy ý, aj, ej zároveň v užívání, a v některých spisích z té doby nalézají se rozmanité tyto střídnice vedle sebe. Na př. v Háj. (1541) hybati (t. j. hýbati) 116ᵃ, haybali svátostmi 115ᵇ, heyban býval t. 307ᵇ, Stryce svého 174ᵇ, Straycz 83ᵇ Stregcz 317ᵇ; v Háj. herb. (1562) je vedle hojného ý také daym 13ᵃ, maydlo 302ᵇ, wayborný 196ᵇ; ve VelKal. (1578) wýchod 365, při waychodu 101, Strayc 184, Streyc 324 atd.
d) Stav nynější. V jazyku spisovném je pravidlem ý: pýcha, dobrý atd. – V nářečích pak je většinou ej: totiž všude v Čechách; taktéž v moravštině západní Šemb. 41; ostatní nářečí moravskoslezská mají dílem ý, dílem jinou jeho střídnici, zřídka ej, BartD. 10 (zlin.), 92 (kel.) a j.; slovenština pak má z pravidla ý, a jenom místy slyší se ej, dejm, dobrej atp. (vlivem českým) Pastrn. 101 sl.
V sg. instr. mým, dobrým atp. zůstává -ý- také v jazyku obecném, kdežto plur. dat. zní mejm, dobrejm. V době starší vyskytuje se také sg. instr. s -ajm, -ejm, na př. taymz provazem Hod. 47ᵃ, kaym se činila Hrub. 305ᵇ, před ſaudnaym dnem Lobk. 129ᵇ, mezi Prahau a Slanaym Háj. 88ᵇ mezi Prahau a Gilowaym t. 337ᵇ, ſ kaym se potkali t. 128ᵇ a 151ᵃ, pánem
