všudy, čuditi, čouditi a j. Některá z těchto slov odchylných jsou přijata z nářečí obecného, na př. juž vedle spisovného již, čuch v. čich; – některá jsou nově přejata z nářečí, které nemělo nebo nemá přehlásky, na př. cudný (ze stč.), župa (též), junec (ze slc.), ňuchati (z mor. a slc.) a j.; patří sem trvám také klouditi, kloudný vedle kliditi, klidný Mikl. Et. Wtb. 120, plouhati v. plíhati; – některá pak jsou v době pozdní přejata z ciziny, a tedy přehlásky ovšem míti nemohou, na př. cuchati (z němč., v. Matzenauer, Cizí slova), cukati (též), čuba (střhněm. zûpe), čuba n. šuba (střhněm. schûbe, a toto z ital. giobba), jupka, kňourati (něm. knurren), šňupati, šoupati (z něm. Schub) a j.; – a některá konečné utvořena nebo přetvořena jsou onomatopojicky v době po přehlásce, na př. ťukati, šust-, šoustati, cucati (přetvořeno ze ssáti), kňučeti atp. – V některých případech dlužno již ve fasi staré tvary dvoje předpokládati, totiž tvary se slabikou tvrdou a v češtině tedy nepřehlasované, a měkké přehlasované; na př. řítiti a routiti (hroutiti), stsl. rjutiti a rutiti Mikl. Etym. Wtb. 279.
V západní češtině obecné je nepřehlasované u, ú více rozšířeno, než ve spisovné. Je tu zejména na víc proti češtině spisovné tím, že je nejen částečně, nýbrž všude v 1. os. jedn. kreju, tešu atd., a taktéž všude ve 3. množ. krejou, tešou atd.; bývá tu dále pravidlem ve slovích jednotlivých, která v jazyku spisovném jsou výjimkou; juž v. už, čuch, čuchat; a bývá tu dialekticky v hojnějších slovích jednotlivých, na př. doudl. vlačuhy Kotsm. 7, čout, bylo čout o vojně Hněvk. Jg., on to čuje Toms.Jg., chodské žužala, žoužala chod. 43, mýt. coudný = hezký, čistý Šemb. 28. –
V dobé od pol. XIV do 1. čtvrti XV stol. a zvláště ok. r. 1400 je přehlasované i, í na svém vrcholku. Od té doby ho ubývá.
Nejprvé ubylo i v slovesných tvarech VI tř. pracřje- atp.; nejmladší tvaru takového známý doklad jest rozptilige Koř. Mat. 12, 30 t. j. rozptylije (z r. 1425). Bývalé praes. praciji, praciješ atd., impt. pracij atd., part. pracijě atd. zaniklo a parallelní tvary pracuji atd., které se vedle tvarů přehlasovaných stále držely – na př. kraluge Pass. 383 t. j. kraľuje vedle poſilige t. 372, powyſuge HusPost. 23ᵃ atd. – ovládly všeobecně.
Dále zanikla některá slova, která měla přehlásku i uvnitř, a na místě jejich opanovala slova parallelní s nepřehlasovaným u. Sem patří zejména: šiměti, hluk ſſymi Pass. 433, nč. šuměti; všidy, wſydy AlxV. 132 a j., nč. všudy.
Úhrnem byl tedy postup přehlásky u-i atd. tento: do konce stol. XIII bylo pravidlem u, ú také v slabikách měkkých, a byla na př. 3. os. množ. čujú; pak – od poč. stol. XIV – pronikala měkkost v jotaci, čujú se měnilo v čiujiú; tudy pak vzniklé iu, iú změnilo se rychle – v pol. stol. XIV – dále v i, í, tedy čiujiú v čijí; změna tato u-iu-i pronikla nejvíce v češtině západní; tu jest přehlasované i do své míry pro
