Jid. 83; sg. instr. fem. jí st. jú atd.; du. gen. lok. jí st. jú atd.; – ve sklonění složeném sg. akk. a instr. fem. pěší st. pěšú, du. gen. lok. pěší st. pěšú; – 1. os. sg. (já) bí st. b́ú (biú), (já) kryji st. kryju, uměji st. uměju, dělaji st. dělaju, sázěji st. sázěju, teši st. tešu, laji st. laju, kupuji st. kupuju, trpí st. trṕu, proši st. prošu; – 3. os. plur. (oni) bí st. bí (b́ú), kryjí st. kryjú, umějí st. umějú, dělají st. dělajú, sázějí st. sázějú, teší st. tešú, lají st. lajú, kupují st. kupujú.
Postup a rozšíření přehlásky u-i atd.
211. Na poli jazyka českoslovanského je přehláska u i rozšířena nestejně.
Na území východním jsou v nářečí slc. jen některé doklady s i, í, na př. klisna, jinoch (vedle junoš), cítiť, nejspíše bohemismy. Také ve Slezsku je nepřehlasované u pravidlem: cuzí, slub, božu muku, menšu žałość BartD. 99. O Moravě svědčí Hus, že tam slabika ču se vyskytuje častěji než v Čechách (to je smysl jeho slov: č circa u raro invenitur, specialiter in Moravia, HusOrth. 117, t. j. ču je řídké v češtině, ale jest zvláště na Moravě), a že se tom říká ve-kṙu (t. 181); svědčí dále doklady o hlemyzdu Baw. 54, sg. instr. spilu (m. špilí) t. 58, rzerzuchu EvOl. 133ᵃ, rzutila t. Luk. 1, 12, mſſu zaprositi Lvov. 85ᵇ; a svědčí Blah. 274, že se tam v XVI stol. říkalo otáži, svážíce; nyní je tu u i i, na př. v nářečí zlínském: lid, ščika, cizí, cítil, líbit, boží mukú, do očí, bez uší, a vedle toho řuch, čuch, šćúr, kožuch, dušu, našu atd. BartD. 7; v dol.: k zelí a k zelú BarD. 53, mají a majú t. 55; ve val.: cuzí, z vňutřka, pod zeḿú a lesní cestú t. 60; v dbeč. všude u Btch. 424 a 425 (sg. lok. na křéži, atp. není přehláskou, nýbrž tvar s koncovkou starší a náležitou); atd.
Na území západním – v Čechách – jest přehlasované i, í v jistých mezích pravidlem, a český status nynější jest výsledek vývoje, jejž od stol. XIII můžeme stopovati. Tu pak nalézáme do sklonku stol. XIII pravidlem u, ú; od poč. XIV, zřídka předtím, je vedle staršího u, ú také mladší iu, iú; a brzo potom rychle zaniká u, ú i iu, iú a nastává i ovládá i, í.
Přehlasované i, í nemá dokladu před stol XIV. Také texty z doby ok. r. 1300 a z poč. XIV stol., ApD., ApŠ., Túl., Jid., Pil., svD., LMar. a j., jsou bez příkladu takového. V DeskDE. psáno cum twyrzu 359 a cum poprawczu 378, oboje z r. 1323. Nejstarší mi známé příklady s přehláskou jsou v DeskDE. Lyboſſyna r. 1318, v ŽKlem. brzicho 16, 14, lybosti 140, 5, prſiblizugiciemu 148, 14, iednoſti oſſobi t. j. jedností unitate 147ᵇ; pak několik příkladů v DalH.: (Boleslav) lithi 32, z litheho t.; a v Mast.: k mému myſtrzy 67, kto má zymnyczy 122, na brzyſſye 330, kdež vedle toho je většinou starší iu n. u: ſlolyczyu 25, kyſyelyczu 384 atd. V Lún. ks. je Girziko pannicida t. j. Jiřík v zápise z r. 1358 a Jursig z r. 1361;
