Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého, Díl I, Hláskosloví

Gebauer, Jan. Historická mluvnice jazyka českého, Díl I, Hláskosloví. Praha, 1963.
<<<<<275276277278279280281282283>>>>>
Zobrazit ediční aparát Skrýt obsah

[Generovaný obsah]

a učí vůbec správné psáti y a i ; srov. mé Příspěvky k historii česk. pravopisu 130 sl. Ve ŠtítOp. (poč. XV) šetřeno rozdílu mezi y a i celkem správně, až na některé případy, kde přichází v obyčej y místo bývalého i; případy ty jsou uvedeny nahoře při změně i v y (po sykavkách a j.), v. § 166 č. 2. Taktéž je v kodexu Kruml. v kusech vnitřních. Taktéž v OtcB. (z 2. třetiny stol. XV), v Baw. (1472), v Ben. (1506), v Lobk. (1515) atd., a tak jest i v pravopise bratrském. Do pravopisu nynějšího je týž rozdíl přijat z pravopisu bratrského, s důležitou opravou, učiněnou podle analogie a mluvnice vědecké v slabikách ci, zi; si a v slově i et, v. § 8. Úhrnem je v těchto datech svědectví, že v češtině bylo y, zněním se lišící od i, a že náležitý rozdíl mezi y a i u výslovnosti zřetelně a pravidelně pronikal, neboť jenom odtud – ze živé výslovnosti – mohl od písařů také do textů psaných vnesen býti. Znělo pak stč. y bezpochyby tak, jako zní polské a ruské y; znění to nazývá se široké nebo tvrdé (proti úzkému n. měkkému i) a přirovnává se k něm. ü a franc. u.

Vedle starých textů, které y a i náležitě liší, jsou hojnější jiné, které rozdílu toho nešetří. Vůbec pak píše se y, ý bez rozdílu kvantity literami y, na př. bydlo ApŠ. 13; nebo , na př. zzy̆n Jid. 11 t. syn, zzy̆nem Pil. d, zzy̆na LMar. 27, se zly̆m Jid. 49 atd.; – nebo i, na př. bidlo habitaculum ŽWittb. 68, 29 atd. – S označením délky psáno ý literami a spřežkami: yy, na př. wſſelykyy Pror. 10ᵃ; – ij, na př. tijzt jest buoh t. j. týž Štít. uč. 88ᵃ; – , na př. wažnĭ točíš téžký LékB. 24ᵃ, newažnĭ t. 21ᵇ; – Hus (1406) učí psáti ý literou ý a to psaní ujímá se se víc a více a jest od pravopisu bratrského pravidlem.

y, ý je střídnicí:

I. Za psl. y, na př. ryby psl. ryby.

2. V některých slovích přejatých za cizí ū; na př. týn z germ. *tûn, střhněm. zûn, lat. kelt. -dūnum Kluge 394 a Mikl. Fremdw. 133, – mýto (nč. = Mauth, stč. = plat, odměna) ze sthněm. mūta Mikl. Etym. Wtb. 208,– výheň srov. got auhns clibanus a švéd. ugn ſornax Matz. Ciz. sl. 88, – slc. byvol ř. βούβαλος.

Odchylkou jest y ve střídě za i v blysk- psl. blisk-, v. § 166 č. 1. Podobná odchylka vyvinula se později v ci, zi, si atp., jež přešlo v cy, zy, sy atd., v. § 166 č. 2; z bývalého tohoto způsobu psaní zůstalo v pravopise nčeském po provedení opravy t. zv. analogické y v osyka pol. osika.

Naproti tomu jest č. i a ie za psl. y v tisíc a posielati, v. § 42.

Dlouhé ý vzniká:

a) Z krátkého, dloužením fonetickým. Na př. hryzu-hrýzti, vysoký-výše atd.

 
logo ÚJČCopyright © 2006–2021, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2021, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2021, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 14 lety a 7 měsíci; verze dat: 1.1.17
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovyStrategie AV21
Web byl podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projekty č. LM2018101
(LINDAT/CLARIAH-CZ) a LM2015081 (RIDICS).