krvú BartD. 6 (zlin.), v hoferstvú t. a 55 (dol.), akk. rybiu polévku t. 134 (sev.-opav. t. v peřiu t. –
O stupních b)–d) tohototo vývoje, t. j. o jotaci obnovené a o přehlásce iu–i atd., viz v §§ následujících. –
iu, iú.
207. Ve dvojhláskách těchto je člen první i̯, druhý u. Rozdíl mezi oběma je kvantitativní: iu je krátké, iú dlouhé. Na př. sg. akk. našiu zemiu a instr. našiú zemiú). Rozdílná od i̯u je dvojhláska iu̯, na př. v dial. diu̯ný m. divný, muatiu̯ m. młátił, srov. § 90.
V textech starých píše se iu i iú spřežkou iu neb yu; na př. na krſiziu ŽKlem. 145ᵃ t. j. na křížiu, oraczyu DalC. 5 t.j. oráčiu, k miloſrdiu ŽKlem. 74ᵇ a po przirozenyu AlxH. 5, 40 t. j. -iú. Někdy v iú délka označena, a to znaménkem diakritickým: zzbosiŭ Jid. 126, wſſiŭ wiecziŭ t. 59, my̆zzliŭ t. 156 t. j. sbožiú atd., – nebo spřežkou yiu: dyekugyiu LMar. 65, přěd svú zzmy̆rtyiu ApŠ. 129, podnozyiu ŽKlem. 100, 1 t. j. děkujiú atd.
208. Jotace (t. j. litera i, y, yi) psaná ve spřežkách tuto uvedených má platnost fonetickou. Některým zdá se, že na př. v konyu, duſſyu psáno y proto, aby se vyslovovalo ny = ň, ſſy = š, podobně že psáno miloſrdiu, aby se vyslovovalo di = ď atd., a že vůbec jotace tu psaná neznamenala také jotového znění, nýbrž že byla jen grafickou pomůckou, kterou si písaři pomáhali, když měli napsati hlásku nějakou zvláštní, zejména měkkou proti tvrdé, na př. ň (proti n), š (proti s) atd. Zdání toto je mylné, z důvodů následujících.
1. u jotované vyskýtá se také v staroslovanských textech písma cyrillského a hlaholského. Na př. v kodexu Zografském psáno слъньцю, мѫжю, бъıвъшюatd., v strus. Nestoru мєжю, чюдь, прошю atd., srov. Mikl. I3283, a 291, III2 19, 24 a j., Ogonovskij Chrestomathie 101, 105, 115 a j. V písmě hlaholském a cyrillském jsou dostatečné a náležité litery jednoduché pro c, č, ž, š, ň atd., nebylo tu tedy potřebí jotace pro tvoření spřežek; jotace, která tu přece jest, má tedy platnost fonetickou; jotace, která se v textech staročeských vyskytuje v případech úplně analogických – na př. sg. dat. otczyu ŽW. Athan. t. j. otciu, muziu ŽKlem. 84ᵇ t. j. mužiu, chziugu Jid. 162 t. j. čiuju, proſſyu ŽKlem. 143ᵃ t. j. prošiu atd.–, zajisté stejným právem touž platnost fonetickou míti může.
2. u jotované psáno v mkopisích stč. nejen, kde litera souhlásková se mohla čisti dvojako – na př. litera n znamenala hlásku n i ň, a psáno
