českém území západním (v Čechách), nikoli též na východním, a ani v češtině západní nepronikla veskrze.
a) Změna u -iu atd. pronikla v češtině západní, nikoli též ve východní. Svědectvím tomu jsou 1) stč. texty dialektu východního a 2) nepřehlasované u, u v nč. nářečích východních.
ad 1). V textech, jež podle jiných známek pokládáme za dialektické východní, nalézáme v slabikách měkkých psáno z pravidla u (t. j. u neb ú), a nikoli nebo jen řídkou výjimkou iu, yu (t. j. iu n. iú); vedle toho může ovšem v týchže textech vlivem českým bývati také přehláska i, í. Na př.: v Kat. (textě moravském, jak svědčí tvary v-krási, tiesař a j., srov. Listy filol. 1882, 290 a 292) psáno: ludy pl. akk. 74, těch ludy 66, w ludech 64, ludem pl. dat. 172, ludſke 92, yu 6, yuz 48, ſlubi 10, ſlubila 128, zalubila 72, rzugy 66, bez luty 50, nekluda 162, praczug 90, wzdawayucz 66, poznagucze 90, rzezucze 156, wierzuczich 98, wſu čeled 64, wſu rozkoší 64, myſlu čistú 68, v jehož pᶥſtu (t. j. příšťú) 112, sg. vok. tieſarzu 70, cieſarzu 72, sg. 1. chczu 88 atd., vždycky u, kromě tří odchylek s yu: proczyuty 62, pekelnú lyut 74, Rozczyuk 96; vedle toho přehláska: lydu 2, ſruozy 4 (t. j. s-ruoží) atd.; –
v Boh.: svému czylu 340, na fararzu 350, towarzyssu 342 (sg. vok.) tu swyetlnyczu 348, měj peczu 343, kakú máš przu 349, dobrú przu 353, suknu tunicam 355, umřěl náhlú smczczu (sic) 349, svú rzeczu 340, kterú rzeczu 348, na nu (louku) 354, jakž cě wyzu 353, jáz slubugu 346, (oni) magu 354, wyguczi rukama 342, neznagucze 353, nesmuczug sě 349, lud 47, brzuch 40, klucz 49 a j., nikdy iu neb iú; –
v EvOl.: na zemv 134ᵃ, 262ᵃ, nebe i zemv 135ᵇ, wſtrzyczu 125ᵃ, w prawiczu 248ᵃ, lahwiczu vody 252ᵃ, mvzzu (sg. dat.) 142ᵇ, o kralu (vok.) 333ᵇ a j.; odchylkou geſkynyv 127ᵇ; –
v OlMüll.-, k odpuſtzenu 618, za duſſu 619, svatú radoſtzu 619 a j.; vedle toho přehláska: k polepſſeny 619 a j.; –
v Přib.: veſniczu (akk.) 21ᵃ, 21ᵇ, tu Lubiczu 21ᵃ, czepiczu t.; –
v Baw.: o hlemyzdu 54, tu špilu špileti 56, když se mníš spilu ozdobě 56; – atd.
ad 2) Že také nepřehlasované u, ú nářečí východních je svědectvím, že tu změna v iu, iú nebyla ovládla, to vyplývá z průběhu přehlásky u-i atd., vyloženého doleji (v § 211).
b) Změna u-iu atd. nepronikla veskrze ani v češtině západní, nýbrž v některých případech drželo se pevně vedle iu, iú také staré u, ú. Jsou to většinou ty případy, ve kterých nč. jazyk obecný a dílem i spisovný má nepřehlasované u, ú (ou). Zejména:
koncovka 1. os. jedn., na př. (já) zemdleyu ŽKlem. 4ᵇ, zachowayu sě t. 10ᵇ, vedle neomdlegiu t. 17ᵃ a j.; jáz wzwieſtuyu ŽWittb. 74, 10,
