-et jest -á- analogií; v nářečí tom jsou genitivy strán, hláv, hromád, votáv, housát, voblák atp., chod. 57, a z těch vzalo se -á- také do gen. semán, klevát atd. Má-li se také gen. do-kořán Kotsm. 8 (doudl.) a j. vysvětlovati tak, či změnou hláskovou jako skořep-skořápka atp., není jasno. Analogií vykládati jest také á m. é v demin, bochánek, studánka, védárko atp.
Dial. vyskytá se -a místo -e (ě) v koncovkách některých adverbií: nelza BartD. 11 (zlin.) a Btch. 418 (dbeč.), vedla BartD. 60 (valašsk.), podla t. 84 (stjick.), krema t. 62 (val., kromě), sica a j.; je to patrné uniformování koncovek těchto slovcí, provozované podle podobných slov jiných, která mají -a právem, na př. teda, nikda, zvolna atp.
Podobnou analogií vysvětliti jest koncovku 1. os. množ. impt. -ma m. -me, veďma, vołajma, jezma, poďma, dajma atp. BartD. 90 (starojick.) a 122 (lašsk.): byl starý impt. 1. os. dvoj. -va, poďva atp., z toho vyvinulo se kontaminací s 1. os. množ. -ma, poďma atd., dosvědčené v textech starých, na př. Saro wſtanma ŠtítOpat. 352, podstupma Baw. 222 a j., a přejaté dialekticky do 1. os. množné.
O a, á proti cizímu e atp. v slovích přejatých -ar, -ář v. § 134.
e se mění dialekticky v ė, i (y).
132. V nářečí hanáckém vyslovuje se e (původní a střídnice za ь) po l, ř, z, s, c, ž, š, č úzce, ė, skoro = i (Bartoš). Na př. tam belo lėdo (ledu); šėl, šil (šel), deň bílé jož vešil, seneček nepřešil Suš. 223.
V nářečí lašském mění se e (původní i jiné) v i, y před souhláskami -n, -m. Na př. žinu (ženu), žiňeš, požiň, kožiny (kožený), dřeviny, upečiny, od słyšiňa, ohyň gen. ohňa, błozyn gen. błozna, płamyň, jačmyň, pět okyn (oken), odyndu (odendu, odejdu) BartD. 102–103; zym (země), v zymi (v zemi), za kopcym (kopcem), otcym, synym, adverb. dołym (dołem), spolym, hunym BartD, t., śedym, osym v Opavsku m. sedem, osem v Těšínsku Šemb. 82.
V ob. dial. přeci, zasi jest -i m. -e (z -ě). –
O změně ej-ėj v. § 121.
e (původní i jiné) mění se v o.
133. Změna tato je pravidlem v nářečí severoopavském, kde e původní a e vzniklé z ь a z ě po souhláskách ž, š, č, j, l, ř, d (ď), t (ť), n (ň), se mění v o. Na př.: žona (m. žena), žobrak, žolezo, žonu (hnáti), smažony; šost (šest), šosty, vršok, rarašok; čoło (čelo), včoraj, pečoš (pečeš) pečo pečomy, pečony, večuor (večér), vozečok, nožičok atp.; – joleň (jelen), johła. bijoš (biješ) bijo bijomy, pojod atp.; lon (len, lьnъ), zelony, plość (plésti), řotaz (řetěz), střocha, pohřuob (pohřeb, pohřéb), atp.; ďoťa (dítě, stč. dietě), ďovča, ďoň (den, dьnь), ďołať (dělati), veďoš (vedeš), veďo věďomy, ťotka (tetka), ťopło, ploťoš (pleteš) ploťo ploťomy ploťoťo, ploťony, ćola (tele)
