[740]číslo strany tiskuDepalatalizace tʹt > tt
Na její rozsah ukazují střídnice r/ř za ŕ (např. stařec, starce; viz Gebauerův přesný popis na str. 332 n.), stav přehlásky ä > ě (jasný, patnáct) a stopy původní souhláskové měkkosti ve východomoravských dialektech (laš. kośec – kosca, kuńec – kunca atd.). Podle těchto svědectví se depalatalizovaly všechny měkké párové souhlásky kromě lʹ, z nepárových snad ć a ň. Depalatalizace proběhla před všemi tvrdými konsonanty pravděpodobně kromě labiál a velár a dále před nepárovými ć, č, š a snad i ň.
Příklady: památný < paḿätʹný, věrný < věŕný, jasný, časný < -śný, trnož < tŕnož; brdu < bŕdu // břdu (podle bředł < bŕьdlъ); orła < orła; rci < ŕci, kucharcě < -ŕcě; morský < moŕský, ciesarstvie < -ŕstvie; horčicě < goŕčica; menší < meňší; jěrňí < jaŕňí (přehláska podle jěř „jaro“), materní < -ŕňí apod.
Před labiálami, jak ukázal B. Havránek, depalatalizace pravděpodobně nenastala, a proto má pozdější čeština tvary třpaslek, hřmot, hřmieti atd. a v nářečích jsou tvary jako svaďba, huďba, młaťba, ťma, prośba // prošba. U depalatalizace před velárami dochází Havránek k závěru, že zde depalatalizace rovněž nenastala – proto tvary jako kuchařka, mlynářka // kucharka (vlivem dat.sg. kucharcě), ale není vyloučeno, že zde náběh k depalatalizaci také byl (srov. např. nář. kuřátko // kuřítko). Mohl zde působit také činitel slovotvorný – matení původních sufixů -ьk a ъk-. Nedostatek depalatalizace u netvrdého lʹ dokazují jednak pozdější památky, jednak nářečí. Je tam sice za původní lʹ často ł, ale to se dá vždy vysvětlit analogií, např. přátełský podle přáteł, tíłko podle těło apod. Velmi zřetelný náběh k ztvrdnutí projevujel lʹ jen tam, kde tvoří pobočnou slabiku před ostrou sykavkou, např. slza > słza, lstivý > łstivý, lze > łze, tkadlci – tkadłci, sedlský > sedłský, lsknúti sě > łsknouti se, avšak zde asi nejde o depalatalizaci typu tʹt > tt, nýbrž o zvláštní vývoj pobočné slabiky (srov. Komárek, SaS 21,1960,182). Souhláska lʹ se tedy nedepalatalizovala při žádné z obou zmíněných depalatalizací, což přičítáme velkému fonetickému rozdílu mezi lʹ a ł, většímu než u ostatních dvojic měkkostní souhláskové korelace.
Pokud jde o relativní chronologii depalatalizace tʹt > tt, je jisté jen to, že proběhla až po zániku slabých jerů, tj. po 10. stol., a před přehláskou ä > ě, tj. již před 12. stol.
2. Vývoj slabikotvorných likvid
Gebauerův obraz vývoje slabikotvorných likvid trpí smíšením slabikotvorných likvid psl. původu se slabikotvornými likvidami novějšími a dále ne dost přesným rozlišováním slabikotvorných likvid tvrdých a měkkých, takže celkově je málo plastický. Jak vyplývá
![[740]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00752.jpg){kind=link}