[737]číslo strany tiskub) Ustálení přízvuku
Zánik intonací v češtině (i ve většině slovanských jazyků) souvisí nepochybně se změnami slabičného skladu slov v období stahování a zániku slabých jerů. S tím je spojena i otázka ustálení přízvuku. Gebauerův předpoklad, že k stabilizaci vedlo posunutí přízvuku (I, 575), je pravděpodobně správný. Gebauer ovšem chápe ustálení přízvuku buď na prvé slabice (čeština, slovenština, luž. srbština), nebo na slabice předposlední (polština) jako dvě samostatné cesty vývoje. V novější literatuře se však hledá mezi českým typem stálého přízvuku na prvé slabice a typem polským na slabice předposlední genetický vztah: jeden typ se považuje za starší a předpokládá se, že druhý vznikl z něho.
T. Lehr-Spławiński (RES 3, 173 n.) vychází ve svých úvahách ze stavu v luž. srbštině a kašubštině. V luž. srbštině je přízvuk na slabice první, ale slova delší než tříslabičná mají na předposlední slabice vedlejší přízvuk, který směrem k východu sílí a stává se přízvukem hlavním; kašubská nářečí ustalují – v sousedství polštiny – přízvuk na slabice první. Tento stav je Lehr-Spławińskému důkazem, že i polština kdysi měla přízvuk na slabice první. – Opačnou hypotézu vyslovil B. Havránek (ČsVlast. 3, 115 n.). Opírá se při tom o jihočeská nářečí, která mají přízvuk na první slabice, ale na předposlední mají melodický vrchol. Poněvadž jde o nářečí okrajová, je možno v tomto tónovém zvýšení vidět nikoli novější stav, nýbrž archaismus, zbytek původního přízvuku na předposlední slabice (přízvuk lašských nářečí by tedy byl také archaismus). Jeho názory podporuje rozborem situace v nářečích lašských a jihočeských M. Romportl (Studie a práce linguistické I, 1954, 74 n.; ZfSl. 3, 1958, 8 n.) – Obě uvedené teorie mají pouze povahu hypotézy, kterou lze těžko nezvratně dokázat. V neprospěch Havránkova předpokladu mluví některé fonologické úvahy, jež vidí strukturní typologickou souvislost mezi přízvukem na předposlední slabice a ztrátou kvantity.
Otázka datování vzniku stálého přízvuku v češtině se od dob Gebauerových příliš nezměnila. Jakobson (Slavia 3, 1924, 272 n.) ukázal metrickým rozborem nejstarších stč. veršovaných skladeb, že přízvuk byl v češtině již ustálen, Horálek (SaS 8, 1942, 57 n.) však správně upozornil, že tím ještě není řečeno, že byl ustálen již na slabice první – výsledky rozboru by platily i pro slabiku předposlední. Truhlářovo upozornění na zájmenné tvary jho, jmu (srov. též Gb. I, 575) pro datování přízvukového vývoje nedává nic, poněvadž neznáme stáří těchto tvarů.
![[737]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00749.jpg){kind=link}