[750]číslo strany tiskupřípadech nenacházíme v Hrad. na místě o literu e. A podobný stav zjišťuje Gebauer i v jiných památkách, které jotaci zachovávají poměrně dobře, např. v ŽWittb., Modl., Koř. apod. (na jotaci přesný PasMus.má v starší části přehlásku jedině po souhlásce l, a je tedy pro naši otázku neužitečný, neboť po l se nepíše ě).V Hrad. jsou zvláště poučné ty případy, kdy se tvar nepřehlasovaný rýmuje s přehlasovaným, např. nyemczom – czuzozemcziem 26a, gieziusiewi – Petrowi 75b, zlodiegiew – ſwatokradczow 116b. Je to naprostá obdoba k hojným případům, kdy se rýmují slova s provedenou a neprovedenou přehláskou 'u > i: rovněž rýmy o – ě lze nejlépe pochopit za předpokladu, že změna 'o > ě byla ve 14. stol. živá.
Proti předpokladu změny 'o > ě po r. 1300, kam ji klade Gebauer, se obyčejně namítá také to, že frekvence přehlasovaných tvarů vzrůstá nejvíce v druhé polovině 14. stol. a v 15. stol., tedy nikoli v období, kdy změna byla podle Gebauerova pojetí živá. To je však podmíněno už morfologicky, totiž zdůrazněním dělení substantivních a slovesných tvarů podle měkkosti souhlásky před koncovkou, což je následek ostatních přehlásek.
Domníváme se, že uvedené okolnosti existenci stč. přehlásky 'o > ě potvrzují. Souhlasíme se Šachmatovem, že jde o změnu, která vyplývá především z podmínek fonologického systému; morfologické vlivy při jejím šíření nepopíráme, ale považujeme je za druhotné. Přijímáme Gebauerovo datování, neboť pro ně mluví také to, že změna 'o > ě dobře zapadá svým charakterem do fonologického vývoje první poloviny 11. stol. (je obdobně motivována jako změna 'u > i). Na rozdíl od změny 'u > i má ovšem přehláska 'o > ě mnohem menší rozsah (byl si toho vědom i Gebauer): byla možná omezena i územně, a poněvadž byla vázána na mluvnické nebo slovotvorné morfémy, nikdy se zcela neprosadila a nakonec – až na nepatrné stopy – zase ustoupila vlivem tvrdých vzorů (do nové češtiny přešly jen některé tvary, které se mohly opřít o tvary vzoru duše: koní, koním, mořím).
Co se týče Bergmannových dokladů z 11. stol., je pravděpodobné, že v nich jde ještě o psl. přehlásku 'o > e. Listinný materiál totiž obsahuje pouze vlastní jména (rodová, místní), a právě v nich se psl. přehláska 'o > e mohla jako archaismus udržet (vlastní jména často zachovávají i jiné archaismy, např. tvarové). Rozhodně se domnívám, že tyto nejstarší doklady se stč. přehláskou 'o > ě vůbec nesouvisí. (K tomuto závěru později dochází i Bergmann, LF 50, 108 n.)
Méně jasný je stav v těch památkách, kde nacházíme přehlásku jen po souhlásce l (např. PasMus.). Gebauer je toho mínění, že le zde vzniklo z lě a že to nejsou tvary s psl. přehláskou 'o > e (I, 239); ale to není nesporné, příčina tohoto omezení změny by nebyla jasná. Samohlásku e nacházíme v těchto případech také v nejstarších souvislých památkách, zejména v Kunh., Pil. (viz I, 237), tedy v památkách, které změnu 'o > ě jinak nemají. V listinném materiálu (Bergmann, 231 n.) nacházíme dosti souvislou linii dokladů s le už od 12. stol., např. 1146–8 Seleu = Želev, asi 1200 Cralewiz, 1205 Cralewitz, 1226 Seleuic. Zajímavé jsou ne ojedinělé doklady, v nichž le není původní,
![[750]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00762.jpg){kind=link}