[744]číslo strany tiskua) Po denazalizaci ę bylo ä jen v těch postaveních, kde bylo původně ę (pät', sagnút'i apod.). Za staré 'a, ьja, ěja bylo 'a (bratŕa, smát'i śä, čas, duša).
b) V další fázi přešlo 'a, za nímž nenásledovala tvrdá souhláska (tedy i 'a na konci slova), v ä (słyšali > slyšäli, smáťi sä > smaťi śä, bratŕá > bratŕä, duša > dušä). Naopak ä před tvrdou souhláskou se změnilo v a (śagnúťi > śágnúťi, kuŕäta > kuŕata), vyjímaje ta slova, v nichž po ä následovalo k (zůstalo např. jäk – viz výše).
Vlastní přehlásku ä > ě, jež znamená likvidaci fonému ä, vysvětluji rozporem mezi existencí souhláskové měkkostní korelace a strukturou vokalismu, který s fonémem ä měl vlastně také měkkostní korelaci – samohláskovou. V jazycích s měkkostní korelací souhlásek nejsou totiž pro měkkostní korelaci samohláskovou příznivé podmínky, poněvadž artikulace samohlásky se do značné míry přizpůsobuje předcházející měkké nebo tvrdé souhlásce, čímž se zastírá rozdíl mezi předními a zadními samohláskami. Stará čeština rozřešila tento rozpor ve prospěch měkkostní korelace souhlásek a měla po změně ä > é trojúhelníkový systém jednoduchých samohlásek s protikladem samohlásek labializovaných a nelabializovaných (a stálo mimo tuto korelaci):
i e a o u
Naše poznámky o dalších českých přehláskách (14. stol.) ukáží, že právě svým vztahem k měkkostní souhláskové korelaci se přehláska ä > ě zcela od nich liší, že ji tedy nelze dávat do jedné řady s nimi, jak se to obvykle děje.
V datování změny ä > ě nenastaly větší změny. Bergmann nalezl v listinách Friedrichova Codexu doklady Iesutboricih, Iesutboricensi již z r. 1131, ale zato doklad cělenie (i pjętikostie, jejž Gebauer neuvádí) z Pražských zlomků hlaholských je třeba škrtnout (Mareš, Slavia 28, 132 n.). Datování přehlásky ä > ě do 12. stol. není však zcela jisté. Jestliže je správný náš výklad o dvou fázích, v nichž tato přehláska probíhala, může objevení se grafiky e (popř. vzácného ea) znamenat také období, kdy na místě pozdějšího ě bylo ještě veskrze ä. Jistý terminus ante quem pro změnu ä > ě je tedy až objevení se spřežky ie, ye. Je však krajně nepravděpodobné, že by se změna ä > ě byla provedla až koncem 13. stol., a to proto, že tato změna předpokládá ještě pevnou měkkostní korelaci souhlásek, kdežto konec 13. stol. znamená již začátek zániku této korelace.
4. Změna g > h
Chronologie vzniku h, již uvádí Gebauer (I, 456), byla dalším bádáním zpřesněna; v listinném materiále je nejstarší doklad Bohuslaus již r z. 1169 (Bergmann, LF 48, 1921, 237 n.).
Také Gebauerův předpoklad, že změna g > h proběhla přímo, byl záhy korigován závažným zjištěním, že mezi oběma vývojovými
![[744]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00756.jpg){kind=link}