[736]číslo strany tiskusnaha vykládat z týchž zákonů vývoj český i slovenský (je to patrné hlavně při výkladu vývoje akutové délky). Také jeho interpretace metatonie v mnohém již zastarala. Přesto však Trávníčkovv akcentologické práce, velmi výstižně shrnující českou problematiku z hlediska tehdejšího stavu slovanské akcentologie, mají i dnes význam základní.
Velmi soustavný zájem věnoval vývoji české kvantity také vynikající odborník v oboru slovanské akcentologie L. Bulachovśkyj. Své názory nejsoustavněji vyložil v dvoudílné monografii Akcentologičeskij kommentarij k češskomu jazyku (1953, 1956), jež ukazuje autorovu všestrannou informovanost a přináší řadu nových dílčích postřehů, avšak metodou i celkovým pojetím otázek plně stojí na půdě tradiční akcentologie.
Současná situace slovanské akcentologie, jejíž důležitou složkou jsou i otázky přízvuku a kvantity v češtině, je charakterizována snahou revidovat výsledky starší akcentologie z hlediska soudobého lingvistického názoru. Průkopníkem nového pojetí baltoslovanské a praslovanské akcentologie je již ruský lingvista N. Trubeckoj (viz RES 1, 71 n.; Streitberg-Festgabe, 1924, 359 n.), zejména však polský badatel J. Kuryłowicz (L’accentuation des langues indoeuropéennes, 1952). O samostatné řešení, i když na konzervativnější základně, usiluje také norský slavista Chr. Stang (Slavonic Accentuation, 1957). Poučeni důkladným studiem živých polytonických jazyků, docházejí tito badatelé k závěrům často podstatně odlišným od starších výsledků (ovšem sami se navzájem často také liší). Uvedeme aspoň některé zásadní rozdíly od staršího pojetí, pokud mají vztah k českému vývoji.
Podle zkušeností z živých jazyků je třeba i pro praslovanštinu předpokládat, že fonologická intonace byla pouze v slabikách přízvučných. (Z toho plyne, že takové akcentologické změny, které se vykládaly ze sledu různých intonací uvnitř téhož slova nebo tvaru – např. tzv. zákon de Saussurův –, bude třeba vyložit jinak.) Důležitým rysem dnešního pohledu na intonace je dále to, že se mnohem více zdůrazňuje jejich morfologická funkce. Podstatným přínosem nových prací je přesnější pojetí vztahu metatonie k novoakutové a novocirkumflexové intonaci: Převládá dnes názor, že novocirkumflexová intonace jako zvláštní intonační typ vůbec neexistovala (metatonií akutových slabik vznikal cirkumflex) a že metatonie cirkumflexových slabik dávala obyčejný akut. Novoakutová intonace podle tohoto pojetí vznikala jen posunem přízvuku především ze slabik se slabým jerem (avšak také z některých slabik nejerových) např. lok. sg. sǫděchъ > sǫdechъ (čeština má zde délku: o vlcích). Podle Kuryłowicze nový akut nevznikal v slabikách s krátkými vokály e, o; dlouhá samohláska např. v čes. bóh, vóz je prý výsledkem náhradního dloužení až při zániku slabých jerů (Stang však předpokládá nový akut i v krátkých slabikách). Jsou-li tyto výsledky správné, je třeba od základů revidovat názory (především Trávníčkovy) na metatonii a její vliv na vývoj české kvantity.
![[736]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00748.jpg){kind=link}