[738]číslo strany tiskuB. ZMĚNY V OBDOBÍ MĚKKOSTNÍ SOUHLÁSKOVÉ KORELACE
Čeština měla po změnách přechodného období tento systém fonémů:
Slabikotvorné fonémy
a) Samohlásky:
i e ä u o a diftong ě
b) Slabikotvorné souhlásky:
r̥ l̥ ŕ ľ
Obojí slabikotvorné fonémy existovaly v podobě krátké i dlouhé, kvantitativní protiklad byl fonologický (korelace kvantity).
Neslabičné fonémy (souhlásky)
b p m v d t n z s l r k g ch
b p m v d t ń ź ś ľ ŕ ž š č ň j
Neslabičné fonémy spojovala se slabikotvornými korelace slabičnosti, jež měla celkem čtyři dvojice:
r l v j
r̥ l̥ u i
Tento stav byl východiskem dalšího vývoje v tomto období.
1. Vývoj měkkostní souhláskové korelace
Gebauer s velkou přesností postihl vývoj měkkosti u souhlásky ŕ, ať už šlo o původní psl. ŕ z rj, nebo o ŕ změkčené před psl. předními vokály (Gb. I, 332 n.). Tyto poznatky však nezevšeobecnil na vývoj ostatních měkkých souhlásek, u nichž měkkost nezanechala v pozdějším jazykovém stavu tak zřetelné stopy, jako je střídnice ř za ŕ.
Ve vývoji měkkých souhlásek byla zjištěna jednak změna palatalizačního odstínu (termín Trávníčkův), jednak depalatalizace.
a) Změna palatalizačního odstínu
Již Šachmatov (Otčet 52) ukazuje, že palatalizace souhlásek před předními vokály byla aspoň dvojího stupně: před i, ě byla silnější než před ь, e, ę (v Šachmatovově přepise jsou tyto stupně označeny ti, te). Trávníček (HistMl. 193 n.) rozlišuje dva stupně palatalizace: konsonanty palatalizované a palatální. Psl. ň, ŕ, ľ (z nj, rj, lj) byly plně palatální, psl. varianty tvrdých souhlásek před předními vokály byly v různém stupni palatalizované. Jak jsme již vyložili, psl. palatály ŕ a pravděpodobně i ľ splynuly s ŕ, lʹ před předními samohláskami; rozlišena nejen foneticky, nýbrž i fonologicky zůstala pouze trojice n-ń-ň (synem – ńeśe – k ňemu). Časem však přešly palatalizované závěrové dentály tʹ, dʹ, ń před vokály i, ě v palatály ť, ď, ň, např. dʹiv > div, dʹětʹi > děti (Trávníček, HistMl. 199 n.). Při tom nové ň se ztotožnilo se starým ň z nj a dále se chápalo jako nepárový foném ň (před e a na konci slova zůstal párový foném ň, např. ńese, dań), kdežto ť, ď, poněvadž stály jen před i, ě, kde tʹ, dʹ stát nemohly, byly fonetickými variantami měkkých fonémů tʹ, dʹ.
![[738]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00750.jpg){kind=link}