neprav[743]číslo strany tiskuděpodobný předpoklad, že se koncové jery udržely až do 12. stol. Za dnešního stavu znalostí o palatalizaci souhlásek plně vystačíme s formulací, že přehláska nastávala po měkké souhlásce, nenásledovala-li souhláska tvrdá. To ovšem platí pouze v hranicích slova; není dost zdůvodněn názor O. Hujera (LF 34, 1907, 216 n.), podle něhož i přehláska koncového 'a byla původně podmíněna první souhláskou následujícího slova – nepřehlasované a např. v tvarech čepica, slepica v českomor. nářečích, jež uvnitř slova přehlásku mají, dá se uspokojivě vysvětlit tvaroslovnou analogií.
Pojetí Fr. Trávníčka překonává zmíněné nedostatky Gebauerova názoru, je však sporné zase po jiné stránce. Trávníček odděluje přehlásku 'a > ě od vývoje vokálu ä, tj. střídnice za ę, ba dokonce připouští, že rozštěpení ä v ě/a mohlo poněkud předcházet před přehláskou samohlásky ä (HistMl. 80). Tento předpoklad (v němž má předchůdce v Jagićovi) je zcela neodůvodněný, Gebauer chápe přehlásku střídnic za 'a i ę jako jednu změnu podle našeho názoru právem.
Nově se pokusil vyložit přehlásku z fonologického hlediska M. Komárek (ZfSl. 1/4,1956,18 n., Hláskosloví 62 n.). Výchozím bodem mu bylo zjištění fonematické samostatnosti ä, tj. střídnice za ę. Již Trubeckoj (Slavia 6, 661 n.) rozpoznal, že střídnice ě za ę před k, tj. v slovech měkký, pěkný, diek(a), děkovati, jěk, zajiekati sě, leknúti, lekati, leku (léci), kleknúti, klekati, stč. křivoleký, nář. vsiknóť (Liewehr dodává: Zviek) nemá původ v analogii, nýbrž vznikla hláskoslovně – jako střídnice vokálu ä (z ę), jenž se před jinými tvrdými souhláskami změnil v a (toto řešení je nejasně naznačeno již u Jagiće, AfSlPh. 16, 511). Naopak je třeba analogií vysvětlovat nepřehlasované tvary proláklý, proláknout, sáknout (vlivem sáhnout), křivolaký (vlivem adj. se sufixem -aký). Tento předpoklad je podporován Gebauerovým zjištěním (111/2, s. 166), že u slovesa laku, léci není tvarů *laku, *lakú, nýbrž jsou jen tvary leku, lekú (zatímco např. tvary přahu, přahú jsou zcela pravidelné a naopak tvary *přěhu, *přěhú chybějí). Poněvadž psl. 'a se před k nepřehlasovalo, např. jako, všaký (čekati nevzniklo přehláskou z čakati), plyne z uvedeného zjištění Trubeckého, že až do přehlásky se rozlišovaly před k po měkké souhlásce fonémy a–ä. Dále tyto případy ukazuji, že se při této přehlásce vlastně měnil v ě foném ä (jäk > jěk), a je proto správnější označení „přehláska ä–ě“, jehož jsme užili v nadpise tohoto paragrafu; ukážeme, že toto označení vyhovuje i pro psl. 'a.
Vlastní změna ä > ě byla až poslední fází složitějšího historického procesu, před níž předcházely přesuny ve vzájemném vztahu a rozvržení samohlásek ä–'a, podmíněné následující tvrdou či měkkou souhláskou nebo koncovým postavením samohlásek ä, 'a. Tyto přesuny, jež nastaly po první a druhé depalatalizaci souhlásek, lze rekonstruovat podle výsledků přehlásky ä < ě (předpokládáme přitom, že ve všech případech, kdy pozdější čeština má ě a jeho střídnice, předcházela bezprostředně před přehláskou fáze se samohláskou ä, např. dušä > dušě, čašä > čiešě, pät' > pět'). Ve vývoji vztahů mezi samohláskami ä–a před přehláskou je třeba předpokládat tyto fáze:
![[743]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00755.jpg){kind=link}