do-domu jeho; do-jejich domů, do-jejích domů, do-domu jejich, do-domů jejích; na-jich rozkazy, na-jejich rozkazy; se-zlým úmyslem, ze-zlého úmyslu, na-zelené louce, na-louce-zelené; na-vysokou horu, na-horu vysokou; atd. Odchylka bývá někdy vlivem výrazu prostého; na př. podle gen. zbořeného domu je také do-zbořeného domu.
Předložky jednoslabičné podružné jsou z pravidla bez přízvuku (nebo snad přízvuku ˋ, na př. dle-všeho, kol-sochy, skrz-les, stran-stravy, krom toho; krom-toho jest odchylka podle do-toho atp. Ale když výraz pádový se začíná jednoslabičným přívlastkem, má předložka podružná přízvuk jako prvotná; na př. kol-té sochy, skrz-náš les, stran-té stravy, krom-té duše.
495. Přízvukový rhythmus českého jazyka je tedy většinou trochejský. Slova dvojslabičná jsou toho rhythmu veskrze, voda = ˘˘ atd. Slova, která mají slabiky tři a více, jsou téhož rhythmu nejčastěji, na př. zelený = ˘˘|˘˄(˄ znamená slabiku další nepřízvučnou), kupovati = ˘˘| ˘˘, nepředvídaný = ˘˘|˘˘|˘˄, nepředvídaného ˘˘|˘˘|˘˘ atd.; ale částečně bývají také rhythmu daktylického, na př. zelená-louka = ˘˘˘|˘˘, červeno-bílý = ˘˘˘|˘˘, nepředvídaný-případ = ˘˘|˘˘˘|˘˘, jedenácteronásobný = ˘˘|˘˘˘|˘˘|˘˄ atd. Podobně výrazy předložkové, na př. ve-dne, ve-snách, za-tmy atd. = ˘˘; na-louce, ku-Praze, po smrti atd. = ˘˘|˘˄; o-vánocích = ˘˘|˘˘; do-našeho domu = ˘˘|˘˘|˘˘; na-té louce, do-těch lesů, po-mé smrti, krom-té duše atp. = ˘˘|˘˘; do-jeho domu, do-domu jeho atp. = ˘˘˘|˘˘; na-jich-rozkazy = ˘˘|˘˘|˘˄, na-jejich rozkazy = ˘˘˘|˘˘|˘˄, Rhythmu iambického lze dosahovati jenom předráženými slovy jednoslabičnými, na př. v-tom-údolí = ˘˘|˘˘. Srov. Dobrovský, Prosodie, v Pelzelově mluvnici 1795 str. 209 sl.
496. Nynější český, t. zv. jednomístný přízvuk není odevždy, v. § 488; vyvinul se časem, a jest otázka, jak je stár.
Tu nalézáme s jedné strany, že je mladší než pravidlo o jerovém e (§ 137). V řadě slabik jerových mění se jer v e na místech sudých a zaniká na místech lichých, na př. šь3vь2cь1, sъ5-šь4vь3cь2mь1, atp., stč. šʼvec’, s’-ševʼcem’ atd. (’ znamená jer zaniklé); kdyby přízvukování nynější bylo bývalo před vznikem pravidla jerového, bylo by se říkalo šьvьcь, sъ-šьvьcьmь atd., t. j. jer na místech vyznačených bylo by mělo přízvuk a nebylo by zaniklo.
S druhé pak strany máme svědectví, že přízvuk nynější byl již v historické době staročeské, v sg. gen. tohʼ, jehʼ atp. m. toho, jeho, na př. s toh jejie hradu Pass. 627, tochto meſſicza nebo tochto roku MüllB. 619, mně geh vlastniej mateři Pass. 244, nad nebesa ſlawa geh KřižB. 102ᵇ
