suto. – Dále sem patří dial. piák, piavica BartD. 12 (zlin.) z pija-, a atelina t. 28 (bán.) z jatel-.
2. Z je- : v ob. eště Us., Tomsa 373 (zavrhuje), Kotsm. 10, Pastrn. 113 (slc.), ešče BartD. 12 (zlin.), Btch. 441; podle výkladu J. Zubatého (v KZ. 1889) z pův. eske, j- v době psl. přisuto, stč. ješče, nč. ještě, v češtině obecné opět odsuto; – v dial. edon = jeden, do edné izby Pastrn. 113 (slc.); – enom BartD. 12 (zlin.) atd. z jenom; – ečmeň je j- (hraň.) z ječmen; – esli Us. ob., esi Btch. 441, z jest-li; v jest t. 83 v době psl. přisuto, v ob. esli, esi opět odsuto.
3. Z ji-, jí- (v tom je také jí- vzniklé z býv. jie-). V § předcházejícím č. 5 jest ukázáno, že se j- k začátečnému i-, í- a) v jazyku spisovném a některých nářečích přisouvá, a naproti tomu b) v nářečích jiných že se nepřisouvá. Totéž rozpolcení nalézáme také zde: z náležitého ji-, jí- se j v stejných případech a) neodsouvá a b) odsouvá. A úhrnem má tedy čeština dvoje nářečí: a) jedna, mezi nimi také jazyk spisovný, mají za pravidlo znění ji-, jí-, a b) ostatní mají za pravidlo znění i-, í-; v a) etymologicky oprávněné j- se neodsouvá a etymologicky neoprávněné se přisouvá, v b) děje se naopak. O přisouvaném j- viz na místě udaném § předešlého. Zde jde o odsouvané j-. Toho jsou příklady: zájmenné tvary í m. jí (sg. dat. lok. fem.), ich m. jich, im m. jim, ím m. jím (sg. instr.) atp., na př. í, ich, im, ím atd. BartD. 24 (zlin.) a j., (ukrutný milý) tam í na krk stúpił hlavičku jí skrútil Bart. Pís. 7 (po souhlásce jest í, po samohlásce jí), ich, im, imi, ím Pastrn. 113 (slc.), místo jí, jich, jim, jím atd.; j- je tu náležité, patří ke kmenu tohoto zájmena je-, ja-; – totéž odsutí je v jeich m. jejich Pastrn. 113 (slc.), moich m. mojich BartD. 105 (laš.); – též náležité j- jest odsuto v dial. na-kra-i BartD. 12 (zlin.), napo-ím sa t., bo-íja sa t., kra-íc t. 105 (laš.) místo na-kraji, napojím, bojíja, krajíc; – v Idáš t. a Btch. 441 m. Jidáš z lat. Judas; – v íst Kotsm. 10 m. jísti, praes. ím, íš, 3. plur. íja, BartD. 16 (zlin.), na-ím sa t. 12, im, iš, imy, itě t. 131 (laš., zkrác. z ím atd.) a podle toho též impt. iz, izmy t.; – v ítrocíl Kotsm. 10 m. jitrocel; – íkavec BartD. 12 (zlin.) m. jíkavec.
4. Z jo jest j- odsuto v stč. Ozěp, oziep EvZimn. 5, svatý Oziep Krist. 25ᵃ, s Uozěpem PoprR. 5 (1391) atd., dial. Ozef BartD. 12 (zlin.) m. Josef.
5. Z ju-: v dial. u eam, potkáł sem u BartD. 65 (val., po souhl.), m. ju psl. ją atd.; – v zítra ze staršího z-jitra, jdi k ňemu zgitra mane Ol. Ex. 7, 15, když by zgytra Otc. 16lᵇ, zgytra Alb. 64ᵃ atd., přehlas. ze z-jutra; – v adv. už iam, už Chelč. Síť. 24ᵃ, nč. už Us., Pastrn. 113 (slc.); stč. z pravidla juž, doklad už z Chelč. je, pokud vím, nejstarší bez j-; stč. juž znamená velmi často nunc, je tedy utvořeno ze zájmena je-,
