*lehtati srov. mrus. łehoťity Mikl. Etym. Wtb. 163 -lechtati, nehty-nechty, loďka-loťka, podšev-potšev (počev), podsíň-potsíň (pocíň), úzký-úský, kavka-kafka, včela-fčela, kdy-gdy, obchod-opchod, ob čas-op čas, pod sebe-pot sebe, Anežka-Aneška, náš dům-náž dům atd.; jaká młaďba taká płaďba BartD. 12 (zlin.), šezd groší t., g zámku, g Zavadiłom Btch. 427 (dolnobeč.), g Bohu, g domu, f Táboře, f těle, přez vodu Kotsm. 12 (doudl.).
Změna tato nazývá se spodobování souhlásek a je přivozována mechanikou mluvidel a tudíž všeobecná. Mám na př. vysloviti slovo lebka. Hlásky l, e, b, k, a jednotlivé a o sobě vyslovím správně a snadně. Také slabiky leb- a -ka vyslovím správně a snadně. Ale obtížno je vysloviti skupení souhlásek bk (lebka), poněvadž b je hláska jasná a článkuje se za proudu zvučného a mírného, k pak je hláska temná a článkuje se za proudu bezezvukého a prudšího; měl bych tedy proud mezi b a k (leb-ka) náhle změniti ze zvučného mírného v bezezvuký prudký; změna tato je v plynné, netržité řeči téměř nemožná; proto odchyluji se od úkolu náležitého a proud prudký bezezvuký, který teprve po b- a před -k (leb-ka) nastoupiti by měl, pustím hned při b; tu však místo b zazní p-, neboť b a p mají nastrojení stejné a právě jen proudem se liší, – a místo lebka vysloveno lepka.
Rovněž tak děje se v nesčíslných případech jiných, a děje se tak také, když se setká ve skupení jednom souhlásek více; na př. místo leckdy vyslovujeme ledzgdy.
Z pravidla mění se tu souhláska předcházející, jak ukazují příklady uvedené. Odchylka jest při skupině sh. Tu mění se spodobou souhláska následující h v ch, a na př. místo shoda vyslovujeme schoda, neschoda, a podobně shořeti-schořeti, sháněti-scháněti, shníti-schníti, shledati-schledati, ſchledati Beck. 1, 478, shladiti-schladiti, (kacíři církev) nikterakž neſchladj t. 432. Ale tak jest jen v češtině západní; nářečí východní mají také zde spodobu obyčejnou zh-, na př. zhořet, zhodit, zhon BartD. 13 (zlin.) a j.
Výjimkou zůstávají před jasným v souhlásky také temné a dobře rozeznáváme ve výslovnosti dvoje a tvoje, zvolati a svolati, žvýkati a švihati atp. Jenom místy bývá tu po souhláskách temných v spodobou změněno v f; na př. v doudl. kfočna m. kvočna, k-fám, tfůj, potfora, krofta m. krotva (korotev), štfrtek, čerstfějc, králostfí, bláznostfí Kotsm. 9-15, dolnobeč. k-fám, tfůj, dykfa (tykev), bukfa, bukfica, břitfa, mrkfa Btch. 428, pomor. k-fám, tfůj, kfět, sfátek BartD. 30. – V nářečí chodském jest výjimka při k-, které před souhláskou jasnou někdy zůstává, na př. k Baborom chod. 44.
Některá slova se podle toho dvojako píší, jednak etymologicky se souhláskou nespodobenou, jednak foneticky se souhláskou spodobenou; na př. etymologicky zkrotiti, sbor, zrcádko (ze zrca-
