Sem patří především měnění souhlásek jasných v temné na konci slov. Změna ta vyskytuje se porůznu v textech starších, na př. knych Ol. 2. Par. 28 (nadpis) m. knih, knyech t. Jos. 1, 8, wrach hostis t. Est. 7, 4, pět wach střiebra t. 1. Mach. 10, 42, ſtoch pſſeniczny t. Cant. 7, 12, cztweronoch t. Lev. 11, 27; pſtruch Nom. 63ᵇ, twaroch t. 70ᵃ, brzyech ripa t. 63ᵃ, koblych Diefb.; obras Nom. 62ᵇ; gys bych Lvov. 3ᵇ t. j. jiš m. již, kdyſſ byl t. 84ᵇ t. j. kdyš m. když a j; – a v nářečích nč., na př. doudl. bůch, sních Kotsm. 12 (doudl. jen toto), zlin. chlép, vůs, nůš BartD. 12, slc. dup m. dub atd. Tedy nejčastěji při koncovém -h a -z, -ž. Domnění, že by v obecné výslovnosti vůbec koncová jasná se tu měnila v temnou, je mylné: v nář. doudl. vyslovuje se dub a dup rozdílně, a taktéž med a met, vez a ves, praž a praš, věž a věš Kotsm. 12; tak i v Čechách severovýchodních a trvám že vůbec v Čechách; na Moravě v nář. záhorském vyslovuje se dub, led, hoď, stoh, drév, haluz, nůž BartD. 28, v pomoravském sně (m. sněh), sto (m. stoh) t. 30, t. j. -h nezhrubělo v temné -ch, nýbrž zjemnělo, až zaniklo; v uherskoslovenském dub, lud, krév, nůž, sně, bre, nocle, płu (m. sněh atd.) t. 34; v dolském had, buď, nůž t. 51; ve valašském břeh, dub, nůž, vůz souhlásky jasné na konci místy „velmi jasně vyznívají“ t. 64; v opavském dub, nuož, sně t. 135.
Tudy vzniklo také stříš Treibeis, stč. střieš, ftrzieſs Slov. Vyšbr. ftrzyeſſ Nom. 63ᵃ, Vocab. 175ᵇ a j., a také zastřešenie, u Mělníka veliké zaftřeſſenj Let. 668, vedle střiež, Strziž gelicidium Lact. 75ᵇ, slc. striež, pol. dial. strzyž Malin. wyr. 63, sln. srêž Mikl. I3 513; psl. srêžь, lot. strëǵele, srov. Zubatý v Jag. Arch. 15, 480.
Změna tato velice proniká v němčině; odtud pak je také v německých slovích zčeštěných, na př. pant, mustruňk, Bramburk, Žamberk atd. –
Dialekticky mění se souhláska temná v jasnou, když následuje hláska, při které je síla proudu indifferentní, tedy některá samohláska anebo souhláska, kterou nepočítáme ani k temným ani k jasným. Tak praví se v nář. zlinském: syneg ḿéł ýd g ofcám, nidz u náz nenandeš, g almaře, g oltářu, g yným, g jaboru, g mýtu, z Abrahámem, z łopatú, z rechtorem, ze strýcem, zebrat, abyzme, kuьme, zapłaďme, upedžme atd., jen k a s při zájmenech osobních zůstává: k-nám, s-náma, s-nima BartD. 12; – v nářečí dolnobečevském: zme (jsme), ze mstó, z opilém Janem, g městu, g asentu, g oltářů atd. Btch. 427 a 428; – my zme Šemb. 48 (han.); – slc. g mestu, g nohám, g otcovi, z láskou, z ovsom Hatt. Ml. 141; – Blahoslav vytýká, že Slováci a někteří Moravané říkají: z Janem, z otcem, ze psem Blah.148. – Tak bývá již stč.: z maftmi EvOl. 265ᵇ, z azaryaſſem t. 112ᵃ, z Ezau bratrem svým t. 115ᵇ, ze wssyemy ListVrat. 1406 (2krát), ze panem Janem t. (ze m. se, jako z m. s), z ufylim Comest. 32ᵇ, byl ssazen zwla-darzftwie t. 269ᵃ, zrzeky a f zidy t. 257ᵃ (Comest. je dial. mor.).
Sem patří také změny předložek ot v od a *prěz v přěs.
