B) Psl. t, d.
245. Psl. souhlásky zubné t, d jsou střídnice za pův. t, th a d, dh (srov. § 238); na př. t v psl. vьrtêti stsl. vrъtêti č.
vrtěti je podle lat. vertere, skr. vartatē střídnicí za pův. t v. koř. vert-, – t v stojati, stoją a. stati, staną, č.. státi, stoju, stojím, stanu, podle skr. part. sthitas, za th v koř. sthā-, – d ve vidêti, vêdêti, č. viděti, věděti, je podle ř. ϝιδεῖν, ϝοῖδα, skr. vēda, za pův. d ve ṷei̭d-, ṷoi̭d-, – medъ č. med, je podle skr. madhu, ř. μέϑυ, za pův. dh v medhu. –
Souhl. t d ve spojení s -e, -i, -ê atp. v době psl. se neměkčí. –
Změny vznikající ze spojení t-, d- s -j jsou rozdílné v jazycích slovanských jednotlivých, jsou hotovy v nejstarších jejich památkách historických, a vykonaly se tedy v době přechodu z praslovanštiny do slovanštiny historické; v praslovanštině pozdější mohly se jeviti jejich začátky jako rozdíly dialektické, pro praslovanštinu původní dlužno však předpokládati jednostejně tj, dj, na př. v subst. svêtja č. svíce, medja č. meze, mez.
Změnilo se pak psl. tj, dj do slovanských jazyků jednotlivých takto: za psl. tj, dj, svêtja, medja, má srbština ć, dj, svieća (v písmě cyrillském свијеђа), medja. (међа); – chorvatština ć, j, sveća, meja; – slovinština č, j, sveča, meja; – polština c, dz, świeca, miedza; – lužičtina c, z, hluž. swěca, měza, dluž. swěca, mjaza; – čeština c, z (dz), které se záhy měnilo v z: stč. (před přehláskou) svieca, meȥa, přehlas, sviecě, meȥě nč. svíce, meze; v nářečí slc. zachovalo se dz, tedy medza; – ruština č, ž, svêča, meža; – stará slovenština (stbulh.) št, žd, svěšta, mežda; – bulharština totéž, svêšta, mežda.
Střídnice české.za psl. tj, dj jsou tedy c, ȥ (z, slc. dz). V slabikách ca, ȥa a cu, ȥu způsobují přehlásku, za starší nom. svieca, meȥa atp. a akk. sviecu, meȥu atp. je později přehlasované sviecě, mezě-a. svieci, mezi atd. Přehláska děje se jen v slabikách měkkých; jsou tedy i vytčené zde slabiky ca, ȥa atd. a tudíž i jejich souhlásky c-, ȥ- měkké. Měkkost c, ȥ pochází od původu těchto hlásek z tj, dj a zůstává při jejich kvalitě, jest vlastností jejich jakožto zubných assibilat z bývalého tj, dj vzniklých. Srov. § 394.
Jako se tj mění v zubnici assibilovanou c (skoro = t + s), tak mění sc také dj vlastně v ȥ = dz; v slc. medza (a pol. miedza) je člen zubný zachován, pro češtinu (a lužičtinu) změnilo se ȥ záhy v ȥ.
Ve skupeném st, zd mění se tu zároveň s v š a z v ž; ze stj je české šč a z toho šť, ze zdj je žď. Na př. part. puštěn stč. puščen z pustjen-, hyžďen z gyzdjen-.
Víc o tom v. v §§ 303 a 316. –
Z doby psl. pochází změna tt, dt v st. Na př. v inf. mesti, vesti, sup. mestъ, vestъ, č. mésti, vésti, mest, vest, z met-ti, ved-ti, met-tъ.,
