6. Povšimnutí zasluhují ještě doklady následující: we kirwi vrátiece sě z bojě UmR. 331 (verš 8slab., tedy psané we-kirwi = 2slab.), we kirwy ŽWittb. 57, 21, we kyrwy ŽPas. 29, 10, ze kirwe ŽWittb. Deut. 24 (předložky vokalisované ve-, ze- za nč. v-krvi, z-krve), netahil by kto hnúci okem AlxB. 2, 12 (verš 8slab., tedy psané -tahil = 1 slab.), žeť mnoho liſtiwie vyslídí (verš 8slab., liſtiwie = 2slab.), Lyztimir Kosm2. III, 12 ( = Lstimír). V případech těchto žádáme pro jazyk starý souhlásky r, l; ve-krvi, ze-krve, lsti-, -táhl. Možná, že tu původně také bylo psáno krw- a -tahl a že to spisovatelé změnili v kirw-, kyrw- a list-, lyzt-, -tahil. Je-li tu však napsání kirw-, list- atd. původní a správné, tedy bylo by ir, il, li, také za neslabičné, souhláskové r, l, a bylo by v tom dále svědectví, že ir atd. s irracionalní polohláskou i (y) nebralo se za slabiku, t. j. že toto irracionalní i nebylo ani do té míry samohláskou plnou, aby vyslovení jeho bylo činilo slabiku. Srov. psaní Chyraber m. chraber Tom. Reg. Decim. r. 1369.
Původ samohlásek průvodních v ir, il atd. za r̥, l̥.
232. Průvodné samohlásky, jež v ir, il atd. za r̥, l̥ nalézáme, nejsou střídnice bývalých jerů, nýbrž vyvinuly se podružně. Kdyby byly střídnicemi bývalých jerů, tedy měly by se shodovati s nimi co do kvality a co do místa, t. j. mělo by bývati z pravidla e za ъ i za ь, a mělo by bývati na př. er za ъr a re za rъ atp.; to někdy bývá, na př. v dial. smerť za býv. sъmьrtь, ale jindy nikoliv, na př. v stč. smrit. dial. srip n. sryp, ve žlutý za býv. žьltъ atd.
Průvodné samohlásky tuto míněné vyvinuly se tedy podružně, a to svarabhakticky. Svarabhakti („fraction de voyelle“ Burnouf, Dictionnaire sanscr.-franc.) je název z grammatik indických přejatý, a rozumí se jím pronikání zvuku mezi r, l a sousední souhláskou: hlásky r, 1 (souhlásky i samohlásky) článkují se totiž za proudu zvučného, t. j. svazy hlasové při nich se chvějí a způsobují zvuk, hlas, a tento zvuk proniká druhdy mimovolně (t. j. mimo úmysl mluvícího) mezi r, l a sousední souhláskou a vyvíjí se z něho samohláska, kterou nazýváme průvodnou. Zvuk tento není hned od počátku svého samohláska jasná a určitá, nýbrž je to takořka jenom zárodek hláskový, z něhož dalším vývojem může býti tu i, tu e, tu u atd., podle rozdílu nářečí a jiných okolností; na př. Vl̥tava-Vlitava, Viltava, Veltava, Vultava atp. A i vyvinutá již hláska průvodná nebývá vždy určitá a rozhodná; proto ucho nezvyklé a necvičené nesnadno postihne na př. -i- neb -y- v dial. syrp, sryp (srp) atd.
