zkusí t. 85ᵇ, nad hlawau t. 55ᵃ, z rukau t., ti wezmau utěšenie t. 55ᵇ atd. (srov. Listy filol. 1884, 128), z avſtye (Ústí) List. z r. 1406 (otišť. v Listech filol. 1888, 44–45), budawczi t., budauczim t., proſbav opatowav t., swav dobrav volí t. a j., do rothawzu EvOl. 263ᵃ, ſaud BrigF. 166, mateřie dauſſka RostlF. 12ᵃ (1. pol. XV), rauta t. 12ᵇ atd. Začíná se tedy au vyskytovati v druhé třetině stol. XIV; od sklonku téhož stol. množí se víc a více a píše se až do poslední opravy pravopisné (1849), když znění již dávno se bylo změnilo v ou (vyslovováno soud, ale psáno po staru saud atp.). Namítá se otázka, bylo-li vůbec kdy au vyslovováno a nebylo-li znění ou od prvopočátku, a tedy byla-li změna ú-au-ou anebo snad jen ú-ou. Odpověd: znění au bylo, ú nezměnilo se hned v ou, nýbrž postupem ú-au-ou. Svědectví pro znění au jsou v stč. psaní: 1) písaři stč., kteří začali psáti au, nebyli by psali au, kdyby byli slyšeli ou; píší doufám, dovffam Modl. 42ᵃ a j., byli by tedy dovedli psáti také touženie, kdyby se tak bylo vyslovovalo; ale píší tauženie, tauzenye Hod. 61ᵃ atd., zajisté proto, že se tu -au-, za jejich dob vyslovovalo; 2) zvláště pak spřežka aw je svědectvím zřejmým, že písař tu naznačuje znění au a nikoli ou, v příkladech nahoře již uvedených budawczi List. z r. 1406, do rothawzu EvOl. 263ᵃ, skrze Kaldeyſkaw zemi Pulk. Pf.3, zawfalstwie Diefb. (1470).
Dále jde o doklady nejmladší pro znění au. V Ben. (1506) píše se důsledně a se správným rozdílem mauky Lev. 23, 13, tepau t. 4, 33 atd. a naproti tomu douffagj Jud. 6, 15 Jg., douſanije Deut. 23, 37, dovfanije t. 28, 52 atd., rozeznává se tu zřetelně au a etymologické ou, znění au se tedy ještě drželo. Ale texty pozdější mají již dauf-, v čemž je svědectví, že znění au již bylo přešlo v ou.
c) kdy se začíná výslovnost ou. Tu jde o doklady a svědectví nejstarší. V EvOl. (z r. 1421) psáno: rolí hrnczzyrzſkow 247ᵃ; spřežka -ow je svědectvím zřejmým, že písař tu naznačuje znění -ou, znění toto za býv. au vyskytuje se tedy již v první třetině stol. XV. Podobné svědectví leží v dokladu korowhwie Mill. 102ᵃ. Jiné jednotlivé doklady pro ou vedle au v stol. XV má Hanušův Malý Výbor str. 16, 17 a j. a RokycPost. Nudožerský r. 1603 poznamenává výslovné, že a v au zní skoro jako o, Nudož. 2ᵃ. V parafrasi Ovidiových „Proměn“ v rkp. s poč. stol. XVIII, psáno veskrze ou (A. Truhlář, v programmu gymn. akad. r. 1887 str. 30).
Jest tedy v dokladech dosvědčeno ú samo do 1. třetiny XIV; potom drží se ú vedle au a ou, a je dosud oblíbeno v jazyku knižném na začátku slova; au vyskytuje se poprvé v list. 1337, zřídka jindy ve stol. XIV, hojněji až od poč. XV, a drží se v písmě do r. 1849, u některých spisovatelů (Pal. a j.) také potom; znění au však záhy se mění v ou; změna tato dála se bezpochyby nestejně, v tom nářečí dříve, v onom později, ale postup její je nám zastřen, poněvadž cvičení písaři psali důsledně au, i když se vyslovovalo ou; zřetelné doklady pro znění ou pronikají však přece již v stol. XV,
