u, ú; au; ou.
189. au (au̯) je dvojhláska, =a+u v slabice jedné; rovněž tak ou (ou̯), =o+u v slabice jedné. Obě jsou dlouhé.
Krátké u píše se literou u, na př. uhle ŽKlem. 139, 11 t. j. uhlé, ruku Štít. uč. 89ᵃ; – v textech starších dílem také literou v, tak zvláště často na začátku slova, na př. vſliſſal AlxH. 1, 29 t. j. uslyšal, vzrzel Ben. Gen. 13, 10, vbljžil Nejedlý²402, někdy také v prostředku a na konci slova, na př. wſtvpugy Hrad. 94ᵃ, zywemv t. 126ᵃ t. j. živému a j., – a někdy literou w, na př. wgednal Vít. 84ᵇ t. j. ujednal, wmymy MastDrk. 48 t. j. umímy, bychw Růž. 4 a j.
Dlouhé ú píše se v textech starších dílem týmiž literami, jako krátké u, a bez označení délky – na př. nuzye AlxV. 1643 t. j. núzě, wzdyſſvcze AlxM. 5, 4 t. j. vzdyšúce –; dílem s délkou označenou, a to literami ŭ, na př. rsiekŭ Pil. a t. j. řěkú; – ú, na př. przyſahú Štít. uč. 81ᵇ, ſwú Háj. 11ᵃ atd., literu ú odporoučí také pravopis Husův; – ů, na př. dobrů a pilnů čeledí Háj. 6ᵃ (často u Hájka), Můza Poč. 80, ſigůra t. 31 a j. (zmatením s ů z ó); – dílem spřežkami uu, na př. cieſtuu Pass. 458 t. j. cěstú, – uv, na př. w uvſſy Pror. 50ᵇ t. j. v-úši, ſyluv ſwuv welykuv t. 75ᵇ, – vv, na př. svátých dvvſſ Štít. ř. 52ᵇ t. j. dúš, ſneſvvcz t. 138ᵇ nemohvv t. 81ᵃ, – wu, na př. twu Rožmb. 148, t. j. tú (zdlouž. m. tu = ibi).
Dvojhláska au psána spřežkou au, na př. tauzenye Hod. 61ᵃ, nad hlawau t. 55ᵃ a j., někdy aw, na př. skrze Kaldeyſkaw zemi PulkPf. 3.
Dvojhláska ou psána spřežkou au, tak z pravidla do poslední opravy pravopisné (r. 1849, dílem i potom); odtud spřežkou ou; někdy ow, na př. rolí hrnczzyrzſkow EvOl. 247ᵃ, korowhwie Mill. 102ᵃ. –
Mylnou analogií bývá ú také psáno uo, uow, a ou spřežkou uo; o tom v. doleji § 198 a 200.
u, ú, je střídnicí:
190. 1. Za psl. u, na př. duch psl. duchъ, du. gen. lok. duchú psl. duchu.
2. Za psl. ą, na př. sg. akk. ruku psl. rąką, súd psl. sądъ, v. §§ 48 a 49.
3. Za vъ- před retnicemi, když v tvaru původním nenásledovala slabika jerová počtem lichá; na př. u-boji z vъ-boji, u-poli z vъ-poľi, u-vodě z vъ-vodê, u-moři z vъ-moŕi, uběžěti z vъbêžati, upásti z vъpasti, uvésti z vъvesti, umiesiti z vъmêsiti atp. (ale nikoli ubrati, nýbrž vebrati, poněvadž následovala slabika jerová počtem lichá, vъ2bь1rati atd.), úpěti. stsl. vъpiti, gen. upu atd. (ale nom. vep, z vъpъ); více o tom v. § 350.
