ŽKlem. t.; – ku byſkupom EvVíd. Jan. 7, 45; k biskupovi Us.; – ku bliznyemu ŽWittb. 11, 3; k bliznyemu ŽKlem. t.; – ku boyu ŽWittb. 17, 35, ku bogiu ŽKlem. 17, 40, ku bogi Mill. 27ᵇ; k boyu ŽWittb. 143, 1 a j.; – ku bratru DalH. 30; – ku brziehu ŽWittb. 106, 30; k brziehu ŽPod. t., Brig. 171; –
před v-; na př. ku wydeny ad videndum Pror. Isa. 42, 18, k vidění Us.; ku wratom ŽKlem. Ezech. 10, k wratom ŽWittb. t.; –
před m a f nemám dokladu pro ku z textů starších; –
před začátečnými hláskami jinými jest ku (vedle k ke) v příkladech: ku kniezi Mand. 61ᵃ ku knyzzety EvOl. 246ᵃ; k knyezſtwu DalC. 35, k kněžſtwj Br. Ex. 40, 15, k knězy t. Lev. 23, 10, k kniežeti Chelč. 272ᵇ a j. – ku komnatie Baw. 224; k komňatě Trist. 119; – ku krali EvOl. 118ᵃ, ku kralom t. 323ᵃ, ku kralowſtw (= -stvu) DalH. 30; k králi Háj. 361ᵇ, Br. Isa. 39, 9 a j. k kralowu vozu AlxBM. 2, 31, k kralowu dvoru DalC. 23; – ku krzywym činóm Belial 160ᵃ; – ku hnyewu ŽPod. 77, 40; k hniewu ŽWittb. Deut. 19; – ku hrzijechu Štít. ř. 69ᵇ; k hříchu Us.; – ku hubenſtwy Vít. 8.ᵇ var.; k hubenſtwy Vít. 81ᵇ; ku zlému Vít. 16ᵇ; k zlemu Jid. 40; – ku zpowiedany ŽPod. 118, 62; ke zpowiedanyu ŽKlem. t.; – ku zprawowany Pulk. 78ᵃ, t. 97ᵇ; k zpraweni Kruml. 186ᵇ; – ku abrahamowy ŽPod. 104, 9, t. Zachar. 73; k abrahamowy ŽWittb. 104, 9; ku yzakowy ŽPod. 104, 9, k izaakowy ŽKlem. t.; – ku dani gleytu Perw.8 (list. českopolsk.), ku zadoſti t., ku zywnoſti t.; k žádosti atd. Us.; – v nář. lašském ku nim, ku tobě, ku muzice a j. BartD. 105; k nim atd. Us. –
Příklady tyto mohly by se rozmnožiti, ale poměr jejich by se nezměnil. Úhrnem vysvítá z nich, že ku bývá nejčastěji před p- (v ChelčP., Ben. a j. jenom před p-). Před hláskami jinými bývá ku v textech starších velmi zřídka; v příkladech podaných je dokladů pro ku před retnicemi b a v jen několik, pro ku před retnicemi v a f žádný, a pro ku před hláskami ostatními zase jen několik, poměrně nejvíce pro ku před k-. Pravidlo, které s dokladů lze sníti, jest, že v stč. bývalo ku (vedle k) před p- tam, kde tutéž bývalo u místo v (v. zde nahoře č. 3), a odtud že se šířilo také jinam.
Možná, že podoba mezi ku a u (= vъ) bývala ještě větší a že stran ku, k a ke bylo kdysi pravidlo takové, jako stran u (= vъ), v a ve: že tedy bylo na př. ku-boju, ku -polu, ku-vodě, ku-mořu, k-lesu, k-kameni, ke-všemu atp., jako bylo u-boji, u-poli, u-vodě, u-moři, v-kameni, v-lesě, ve-všem atd.; a že se pravidelnost tato porušila odchylkami, jež vznikaly a množily se časem a analogií, když zejména ku jednak před retnicemi mimo p- vycházelo z užívání, na př. k-meczu AlxB. 1, 6 a j. a nikdy ku-meču, jednak se kladlo také tam, kde snad býti nemělo, na př. ve výrazích ku-hněvu, ku-králi, ku-psotě atp. místo k-hněvu, k-králi, ke-psotě (kъ2-pь1sotê) atd. Domnění toto mohlo by se opírati pozorováním, že v památkách dia
