Gramm. 6ᵇ, weywoda Pror. Dan. 3, 38, EvVíd. Mat. 2, 6, Nom. 66ᵇ, VelKal. 265 a j. Stran mylné etymologie, která zde změnila ví- ve vý-, srov. pol. wycięžyć atp. z psl. vitęz-, č. vítéz- atd.
2. Dialekticky mění se v češtině historické i, í v y, ý po souhláskách sykavých, zřídka po jiných. V stč. byl rozdíl mezi bíti a býti atd., vůbec mezi i (í) a y (ý); důkaz toho viz doleji v § 212 a 215. Při tom však nalézáme počínajíc od stol. XV, že v textech, které jinak dobře rozeznávají i a y, hojně nebo i pravidelně bývá psáno y místo žádaného i po souhláskách sykavých, zejména po z, s, c, po ž, š, č, po ř, někdy také po j. Na př. ve ŠtítOp. z poč. XV je psáno pravidelně cy, zy, ſy, mnohdy též žy, šy, někdy také čy a gy, v BrigF. je pravidelně cy, zy, ſy, mnohdy také čy, žy, šy, a také řy, gy poczynagi 1, tiezy 62, ſſybeniczy 73, rzymſkem 1, gyz 1 atd.; v OtcB. je pravidelné cy, zy, ſy; tak také v některých částech Kruml. (ČČMus. 1884, 30); tak také v Lobk.; v ChelčP. díle I.je vždy krátké cy, zy, ſy (dlouhé psáno cij, zij, ſij), v díle II. je krom toho také či, žy, šy, řy; u Háj. je cy, zy, ſy pravidelně a vedle toho i čy, žy, šy, řy hojně: cyſarz 118ᵃ, pracy t., mnozy t., odcyzyti 321ᵇ, w leſych 118ᵃ, proſyce 116ᵃ, we dwacyti tiſycych hřywnach 295ᵃ, cyſařy 195ᵃ, alcypřyſſt 173ᵇ, račyl 126ᵃ, včyniti 120ᵃ, kniežy 130ᵃ, žyde 131ᵃ, duſſy 120ᵃ, wſſyckni 118ᵃ, hřych 115ᵇ atd. (vedle toho: včinili 116ᵃ, žiw 133ᵇ naſſij 116ᵇ, přičynu 120ᵃ a j.); atd. To ustaluje se pak v pravopise bratrském, podle něhož psáno po c, z, s vždycky -y místo -i: cyzý ſýła m. cizí síla atd. Kromě toho bylo od pravopisu Husova také pravidlem spojku i = et psáti y HusOrth. 182. Hus o spojce i výslovné píše, že zní y (rovněž tak dial. v mrus., v. Ogon. Stud. 38). A že také ve psaném cy, čy atd. znělo y a nikoli -i, dosvědčují Beneš Optat, jenž praví, že v cyzý, ſylný atp. zní y, a Blahoslav, jenž učení Optatovo stvrzuje a dodává, že by se i čy, žy, šy, řy psáti mělo, poněvadž tu prý -y zní, na př. čýſti, žyw, ſſýp, řýp Blah. 28, 29, 43, srov. mé Přísp. k histor. česk. pravopisu a výslovnosti stč. 198–199; a totéž dosvědčují některá nářečí, ve kterých za etymologické -i po sykavkách se slyší -y, na př. v nář. chodském zní -i ve vojáci, voráči „velmi široce“ chod. 39, ve zlínském praví se cyzý, věcy, zyma, sypět BartD. 6, v lašském cysař, kmotřy, žyd, včyl t. 98, v starojickém zní ři, ži, ši, či téméř jako řy, žy, šy, čy t. 84 atd. Svědectvím je zde dále také polština, ve které se rovněž tak vyvinulo psaní cy, dzy,•czy, žy, szy, rzy místo etymologicky žádaného ci atd., a kde se široké -y též vyslovuje: naszych, przyczyn, naležy, nocy, między atd., srov. Małecki Gramm. 1863 str. 6 (po z a s liší se i a y). Z toho ze všeho vysvítá, že změna, kterou v stol. XV a XVI se zmohlo psaní cy místo etymologického ci atd., byla nejen grafická, nýbrž i fonetická, že se nejen psalo, nýbrž dialekticky i vyslovovovalo cyzý sýła, přýčyna, žyvý, šýp atp. U výslovnosti zanikala dialektická tato zvláštnost, když rozdíl mezi y a i znenáhla klesal, o čemž v. § 215. V písmě přestala
