Rovněž tak je dvojhláska ej, éj dílem původní, na př. v nejsem, nejdu, vejdu (z psl. vъjьd-), sejmu atp., –dílem podružná, když vznikla zpátečnou přehláskou z aj, na př. dej z daj, ob. nejvejš z najvajš (srov. § násl.), nebo klesnutím jotace z ěj, na př. nč. sázej ze stč. sȧzěj, nč. zloďej (psané zloděj) ze stč. zloděj (vysl. zloďěj). –
Z aj, ej odsouvá se -j v některých případech a dialekticky; o tom v. § 455. –
120. Všeliká dvojhláska aj změnila se během času v nč. ej.
a) Po souhlásce měkké změnilo se aj v ěj přehláskou postupnou (v. § 99), a z ěj stalo se dále ej (sklesnutím jotace); na př. snášaj-stč. snášěj – nč. snášej.
b) Po souhlásce tvrdé změnilo se aj přímo v ej. Na př. za stč. vajce je nč. vejce, a rovněž tak změnilo se stč. volaj ve volej, volajte ve volejte, tehdajší v tehdejší, najlépe v nejlépe, zajtra v zejtra, pajcha v pejcha, hajtman v hejtman, dial. doudl. lajc (lavice) v lejc Kotsm. 7, mlajší v mlejší t. Změnu tuto nazýváme přehláskou zpátečnou. Je to vlastně spodobení, způsobené mechanikou řeči; na přechodu mezi a- a -j(i) jsou mluvidla v tom nastrojení, za jakého se článkuje e; zaznívá tu tedy mimovolné e, aj-aej; toto mimovolné e šíří se víc a více, až ovládne místo a.
V některých případech podobá se změna tato ku přehlásce postupné, na př. v impt. vołaj-vołej a púščaj-púščěj; ale rozdíl je tu přece několikerý: 1) v přehlásce postupné je před -aj souhláska měkká, ve zpátečné tvrdá, púščaj-vołaj; 2) v přehlásce postupné mění se aj v ěj, ve zpátečné v ej, púščěj-vołej; 3) přehláska postupná vykonala se ve stol. XII, zpátečná v době mnohem pozdější.
Nejstarší doklady pro ej z aj jsou, pokud vím, ze skl. stol. XIV: ſtaroſta vrzyednykowey Pror. 109ᵃ, na horách tweych t. 65ᵇ, weywody (praes.) Vít. 11ᵃ, zawytey rok peremptorius terminus Lún. ks. z r. 1397, Maley non comparuit t.; v stol. XV jich přibývá, na př. cztwrtey diel Lún. ks. z r. 1403, beyti t., Johannes Czelney t. z r. 1409, neznamey kraj BrigF. 14, kterakey konec Mill. 40ᵃ, k druheym Otc. 102ᵃ, neyſſpieſs t. 75ᵇ atd., ale přece bývá valnou většinou a pravidlem aj; v stol. XVI pak množí se ej víc a více
– u Hájka 1541 je ještě častěji ay než ey, v herbáři Thad. Hájka 1562 je v superl. vždycky naj- a rovněž tak v impt. vždycky -aj, jinde pak jenom velmi zřídka ej, a ve Veleslavínově Kalendáři 1578 je v superlativech převahou naj-, jinde aj i ej –; a teprv od stol. XVII jest ej pravidlem jako v nč.
Co do místa zasáhla přehláska tato celé Čechy a Moravy pruh západní a střední; srov. mor. dej, počkej, nejlepší BartD. 29 (pomor.), zavołej, nejlepší, grejcar t. 53 (dolsk.), nejlepší, zavołej i zavołaj t. 99 (lašsk.); dol.-beč. dé, déme, déte, nélepší Btch. 414 přepokládá též starší
