pa- stalo pia-; nemyslím, že by se tu – v západočeském pal, pat – byla dochovala a cítila nějaká měkkost z doby předhistorické, která pak pronikla v jotaci; spíše tu mohla jotace v příbuzném -pětí, napětí atd. k tomu působiti, aby byla praejotace také v piat a pial; zajisté však působil v tomto případě vliv dialektický: na Moravě říkalo se ṕał, ṕat, to přijato do bible Br., a odtud do nč. spisovné.
115. Podle výkladů předcházejících bylo tedy předhistorické praejotované ᶥa, ᶥá, na př. golúbᶥata, Moravᶥan-; pak jotace zanikla a je stč. holúbata, Moravan-; a potom se opět objevuje, dílem v textech pozdějších, zvláště pak v nářečích nynějších, někde zřetelně a rázně, někde více méně oslabena. Otázka: je jotace, kterou zastihujeme v textech pozdějších a nářečích nynějších, dochována z doby staré, předhistorické, či vznikla během času nově? Přímého poučení o tom, totiž poučení ze zřetelných dokladů dialektických až do doby nejstarší sahajících nemáme, a proto hledáme ho jinak. Stč. holúbata mohlo se snad změniti v dial. holúḃata (= -bᶥa-) vlivem jotovaného gen. holúběte (= -bᶥe-) atd.; ale tím není řečeno, že by se tak bylo stalo skutečně. Jsou však také případy, kde nebylo příbuzného tvaru jotovaného, podle něhož by se z -a- bylo mohlo státi dialektické -ᶥa-; bylo ovšem kdysi na př. Moravěnín vedle Moravan-, ale zaniklo dříve, než se tvary Moravᶥan- objevují. Proto myslím, že jotace v pozdějším a nč. dialektickém Moravᶥan (psaném -van n. -vjan) není analogií nově uvedena, nýbrž že se tu drží od starodávna, od svého počátku; a totéž platí ovšem také o jotaci v dial. hołúbᶥata, mᶥáta, do vrbᶥá, desᶥátý, držᶥá atd.; podporou výkladu tomu jest jotace zachovaná ve stejných případech jinde ve slovanštině, na př. hluž. zemjan, Słovjan, žrěbjo pl. žrěbjata, pol. ziemianin, golębię pl. golębięta, žrzebię pl. žrzebięta, rus. žerebja pl. žerebjata atd.
116. I. V slovenštině spisovné i dialektické jest ᶥá (psané -ia-) také v čiara, pl. gen. čias, od tých čias Erb. čít. 71, šialiť, žial, žiar, žiara, žiarlivý atp.; ščjáva BartD. 40 (hrozenk.), inšiá řeč t. 46 (lhot.) atd.; tedy v čia, šia, žia za náležité čá, šá, žá.
Tutéž jest -ia v pl. nom. chlapovia, mužovia atp. Hatt. 67 a j., pánovja, bratrovja, synovja BartD. 41 (hroz.) atd., z pův. -ьja, srov. Mikl. 3² 291.
Místy je v témže nářečí ᶥa také za ě (ê), na př. mjasto, povjadač, bjalý atp. způsobem polským Pastrn. 44 a 142, toḃa, soḃa BartD. 35 (blatn., m. -bě), teḃa, seḃa t. 38 (velick., též).
2. V témž nářečí je také hláska ä. Dialektologové ji rozmanitě popisují a kladou ji tu za samohlásku jednoduchou, stejnou s něm. ä, tu za dvojhlásku, tu za smíšeninu z iea, tu z ea; srov. Pastrn. 19–21. Je to zajisté hláska, která má v různých krajinách znění různé mezi e a a.
