Jiná podpora témuž výkladu jest v adv. zlášče, zláště = č. zvláště, stč. zvláščě. Slovo toto jest na Moravě známo, jak svědčí dial. ukázky při Šemb. 99, 100, 101 atd., a též v nář. slc., zvlášte. Jest původem svým sg. gen. z-vláščě, přehlas. ze z-vlášča, tedy gen. sg. podle vzoru moře. K nom. moře je v nářečích moravských většinou mořa, ale nikde tu není z(v)lášča. To lze vysvětliti jenom ve shodě s výkladem tuto podaným: přehláska pronikla i na Moravě, z bývalých gen. z-moŕa, z-vlášča bylo přehlasované stč. i stmor. z-mořě, z-vláščě, sklesnutím jotace z-moře, z-vlášče n. zvlášťe; v češtině -e zůstalo; v mor. pak změnilo se z-moře ve z-mořa podle gen z-města atd., ale ve stejném tvaru z-(v)lášče zůstalo -e nezměněno, poněvadž výraz tento byl vypadl ze své kategorie, stal se adverbiem, při němž se nepamatovalo, že patří do stejné řady s gen. z-moře, z-města atd.
Na Slovensku je v nářečí spisovném nepřehlasované a, ia (á) pravidlem. Několik odchylek je v le za lę, na př. plesať stsl. plęsati, klesať za klęs- pol. klęsnąć, koleda stsl. kolęda, Slezák a Sliezko za Slez-; odchylky ty vznikly nejspíše vlivem českým. Také sem patří právě dotčené adv. zvlášte.
V nářečích obecných jsou odchylky – s přehláskou – také jiné a hojnější; na př. vynášet, zapíjet, sg. nom. nevole, sg. gen. akk. krále, kone (= koňe), sg nom. fem. naše, adj. sedící, jačící a j. Srov. Pastrn. 107 a násl. –
Podle toho všeho myslím, že byl postup přehlásky a-ě atd. tento : šla od západu k východu; v Čechách opanovala úplné, ovšem v mezích pravidla nahoře vyloženého; velikou měrou pronikla také na Moravě (a v Slezsku), dílem snad tak úplně, jako v Čechách (určitě se o věci této vysloviti nelze, poněvadž neznáme dosti památek staromoravských a věrně dialektických); Slovensko zasáhla měrou skrovnou; na východě a severovýchodě svého území hraničí čeština se slovanštinou, která přehlásky a-ě nemá; od týchže stran přichází také odpor proti této přehlásce; v končinách tu hraničících pronikla zajisté nejméně; tvary, které tu zůstaly nepřehlášeny, byly zajisté podnětem, aby se rušila přehláska tam, kde pronikla; rušení toto působilo zvláště na poli nářečí moravských; co bylo zde předtím přehlášeno a rušivé analogií přístupno, vracelo se v podobu nepřehlasovanou ; jinde pak přehláska se uchránila a zachovala; odtud promiskuita přehlásek a nepřehlásek v moravštině, nahoře vytčená.
104. Přehláska a-ě je zjev pouze hláskoslovný, t. j. zjev způsobený mechanikou mluvidel, fysiologicky: a je hláska hrdelná, potřebné pro ni nastrojení mluvidel ústních má své hlavní místo na samém začátku dutiny ústní, nad hrdlem; hlásky měkké (podnebné) mají svá článkovací místa vesměs více ku předu téže dutiny, na př. š; v řeči mechanické pošinujeme vzdálená místa článkovací tak, aby si byla bližší; nastrojení potřebné pro a pošinujeme ku předu, blíž a blíže k tomu místu, kde se
