děje nastrojení pro š; tu přicházíme na místa, kde místo náležitého a zaznívají hlásky jiné a jiné, od hrdelného a víc a více se odchylující, při nich i hlásky mimovolné, až zazní ie, ě, = duša je změněno v dušě; srov. ČČMus. 1872, 362 sl. Z toho zároveň vysvítá, proč následující souhláska tvrdá a samohláska široká přehlásce brání – na př. jako, nikdy jěko –, souhláska pak měkká a samohláska úzká ji podporují – na př. zapřahu a zapřěžeš atd.
Také to se samo rozumí, že za stejných okolností mňže změna táž nebo podobná vyskytati se také v jazyku jiném. K přehlásce české a-ě je prostorem i časem nejbližší hornoněmecká přehláska (Umlaut) a-e, proniklá již v době staré (starohornoněmecké), na př. chraft plur. chrefti. Blízkost je tu taková, že se až otázka namítá, nevzniklo-li přehlasování české a-ě vlivem německým. Možná, že vliv takový do nějaké míry byl; bylyť styky českoněmecké, které vliv takový přivoditi mohly, značné již v době té staré (vzpomeňme si na dobu sv. Václava † 935), a nalézáme také při některých jiných změnách samohláskových vliv a podnět německý, na př. súd-saud jako v něm. hûs-haus, mlýn-mlajn jako v něm. mîn-mein. Ale zajisté tu byla i vlastní disposice jazyka, která tu novotu ochotně přijala a tak jí rozviti se dala, že z toho vzešla jedna z nejvýznamnějších vlastností, kterými se individuální ráz jazyka českého v rodině jazyků slovanských vyznačuje.
105. Změnu a-e (ě) po souhláskách měkkých zná již Pelzel, Grundsätze 1795; vykládá na str. 14 (ve vyd. 1798 na str. 24) a j. otce, klíče, kazatele, Lukáše, muže z otca atd., země, děvče ze zemja, děvča, vołaje, sedě z vołaja atd. Nejedlý Gramm. 1804 str. 21 sl. a 234 učí, že Čechové uměnili samohlásky „hlubší“ a, o, u po souhláskách „plynných“ ve „vyšší“ e, i; tedy na př. po j: naděje, part. pije z naděja, pija; po sykavkách: nom. slepice, nouze, house ze slepica atd., gen. srdce, klíče ze srdca atd., part. držel, slyšel z držał atd.; po zubných a jazyčných: part. soudě, tratě ze ſaudja, tratja, nom. svině, večeře, neděle ze svinja, večerja, nedělja, gen. písaře z pisarja atd.; po retných: země ze zemja, devět z devjat atd.; inf. jéti z játi; subst verb. početí z part. počat, atd. Dobrovský, Lehrgeb. 1809 str. 30 a 32 učí, že čeština má po užších hláskách základních (nach engeren Grundlauten) také užší samohlásky, tedy e (ě) za a a o, a v Dobr.2 (1819), 134 vyvozuje zajetí, snětí, stětí, početí, žetí z part. zajat atd. Názvu „přehlasování“ užívá poprvé Čelakovský v Rozboru 1840 („hláska a přehlasuje se v e“ str. 145), pak Šafařík v Počátcích 1845 str. 12, 15, 18 atd. Utvořen jest bezpochyby podle názvu Grimmova „Umlaut“. Šafařík rozuměl jím všeliké proměny samohlásek. Změnám souhláskovým dal jméno „přetvořování“. Přehlasování pak rozeznával „genetické“, kde „se změnou hlásky i smysl slova více méně se mění“, na př. viseti-věsiti, vezu-vůz-svážím, – a „eufonické“, když „přelíváním hlásek jedněch v druhé smysl
