[746]číslo strany tiskuasibilace, jež pravděpodobně souvisí s asibilací ústních palatál, objevující se v západoslovanských jazycích rovněž již ve 12. stol. (Stanislav I, 538) a v češtině 14. stol. též hojně doložené (Gb. I, 388).
Zbytečná je podle našeho názoru domněnka L’. Nováka (Linguistica Slovaca I, 106 n.), že ř (= rš, rž) je vlastně do češtiny přejatá výslovnost ŕ v ústech Němců.
Po stránce fonologické je tato změna, jež systémovou hlásku ŕ nahradila nesystémovým ř a tím uvolnila i vztah tvrdého r k souhláskovému systému, méně jasná. Je možno zde vyslovit jen hypotézu: Vznik asibilace u měkké souhlásky ŕ jistě neznamenal okamžitou změnu vztahu r– ŕ asibilace byla zpočátku (stejně jako u ť, ď) jen potenciální a nefonologická (odtud kolísání r/ř před r. 1300 a často i po něm), byl to u ŕ jen průvodní rys měkkosti, jež však zůstávala i nadále ve vztahu r–ŕ, rozlišujícím rysem základním. Již v tomto stavu tkvěl rozpor, neboť asibilace nebyla příznačná pro párové měkké souhlásky, nýbrž pro ústní závěrové palatály, jež se již dříve rozvinuly v samostatnou lokalizační řadu. Tento rozpor mezi fonetickou a fonologickou stránkou byl příčinou, že při zániku měkkostní korelace, kdy jiné párové měkké souhlásky ztvrdly, sdílelo ř osud nepárových palatál ť, ď, ň, tj. neměnilo se v r. Přitom se ovšem radikálně změnila vnitřní struktura fonému ŕ/ř: asibilace, tj. dosud průvodní, pouze fonetický rys, stala se rysem rozlišujícím a měkkost ustoupila do pozadí. Podle tohoto pojetí rozhodujícím „okamžikem“, kdy vzniklo ř v dnešním fonologickém smyslu, byl teprve zánik měkkostní souhláskové korelace. Tím se změna ŕ > ř přiřazuje k souboru změn, jež jsou ve 14. stol. následkem zániku měkkostní souhláskové korelace.
Rozhodně bychom nepodceňovali shodu ve vývoji ŕ mezi češtinou, polštinou a luž. srbštinou (Gb. I, 329). Nelze ji samozřejmě vykládat tak, že ř vzniklo již v společném životě psl. dialektů, které byly základem těchto jazyků. Z tohoto období pochází jen silná palatalizace ŕ a snad i jeho sklon k asibilaci (nefonologické). K přehodnocení asibilace v distinktivní fonologický rys a tím i ke vzniku novodobého fonému ř však došlo až v každém z těchto tří jazyků zvlášť a v každém za poněkud odlišných fonologických podmínek.
6. Asychronni palatalizace labiál
S doklady asynchronní palatalizace labiál, vyplývající z podmínek palatalizace těchto hlásek jakožto hlásek nejazyčných, setkáváme se v staré češtině již v 13. stol.: např. tvar sv́atému se v ListLit. píše suiatemu. Zpočátku nepochybně šlo jen o fonetickou realizaci měkkých labiál, spojení pi, bi, mi, vi (popř. pi, bi, mi, vi) se vnímala jako jeden foném. Lze se domnívat, že asynchronní palatalizace byla v tomto období pouze potenciální, nikoli obecně závazná. K přehodnocení došlo – stejně jako u ř – až při zániku měkkostní souhláskové kore[747]číslo strany tiskulace,
![[746]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00758.jpg){kind=link}
![[747]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00759.jpg){kind=link}